Výstava Expozice krouží okolo „klíčových slov“, jimiž jsou muzeum a sbírka, nebo sběratelství. Tyto dvě oblasti můžeme vnímat jako organicky propojené a současně vytvářející napětí mezi soukromým a veřejným, institucionalizovaným a intimním. Jak to jednoznačně proklamovalo ústřední heslo slovinské výstavy Zbiram – toraj som (Ptuj 1992): „Každá sbírka je potenciální základ muzea.“ Zároveň se dá říci, že právě sbírání (jako metoda) a kvazi-muzealizace se stávají jedním z příznačných rysů současného umění. Od mezinárodně uznávaných umělců jako Mark Dion nebo Susan Hiller, přes kurátorské přehlídky jako byla poslední Documenta (2012) a Benátské bienále (2013). Moderní umění si může dovolit vytvářet novodobé Wundertkammery, v nichž se vedle sebe ocitají bizarní lidské výtvory, přírodniny, technické vynálezy i umělecká díla. Zatímco aktuální zájem dnešního (i včerejšího) umění o archiválie, teoreticky reflektovaný jako „archivní obrat“, už je v podstatě kanonickou kapitolou, sbírka se zdá otevírat nové a širší (a přitom hůře definovatelné) možnosti. V praxi můžeme tvrdit, že sbírka je pro umělecký provoz ve své podstatě mnohem vhodnější než archiv, protože na rozdíl od jeho byrokratické a funkční povahy, která vede především k přehlednému uspořádávání kdesi uvnitř, se sbírka sama nabízí, aby byla vystavována, exponována. Vidíme tudíž nejen situace, kdy jsou tradiční instituce muzejního typu oživovány současnými uměleckými díly a projekty, ale také pronikání estetiky, ale i „logiky“ muzea do galerií.
V Jelení se sešly tři umělkyně, které – poněkud polopaticky řečeno – svými vystavenými díly reprezentují tři typy muzea: přírodovědné, antropologické a archeologické nebo umělecké.
Jana Doležalová se ve svých dílech zabývá otázkami ekologie, vztahu člověka k přírodě a rozmanitosti druhů. V této souvislosti sbírá nejrůznější “vzorky”, ale také informace. Její komplexní instalace v Jelení je koncentrována okolo pojmu tzv. ekologické niky, kterou svérázně „ilustruje“ v různých médiích. Jako reprezentanty prázdné niky si vybrala vyhynulého vakovlka a holuby stěhovavé, přičemž je celá instalace propojena symbolikou nabitým „znakem“ průniku nik. Smysl Janina projektu je tedy, dalo by se říci, umělecky naučný. Má svou krásu a poetiku, skrývá v sobě ale také obecnější kritiku vůči přístupu člověka k přírodě i nenásilný apel k osobní zainteresovanosti.
Štěpánka Sigmundová se dlouhodobě věnuje samotnému procesu sbírání, ale také estetice muzejních expozic a způsobu, jak se divák v takové instituci chová. V Jelení nově komponuje svou intimní sbírku netradičních suvenýrů z cest, které vytvářejí jakýsi mikrokosmos schopný odrážet celé universum dnešního světa. Předměty ze sbírky Štěpánka instaluje ve velmi tradiční archeologické vitríně z 50. let a pohybuje se tak na hraně toho, jak chápeme poměr mezi osobní a sdílenou paměťí (běžně uchovávanou v muzeích), mezi tím, co je subjektivní a co „objektivní“. Štěpánka sbírku tentokrát doplňuje sérií pohlednic, tedy něčím, co odkazuje k nejběžnějším (nejen) muzejním suvenýrům. Nejde ale o standardní výběr pouze několika high-lights, nýbrž o jednotlivé scany dokumentující jednotlivě celou sbírku. To, co si návštěvník výstavy odnáší na památku není sériový, nahraditelný produkt, nýbrž jedinečný kus.
Markéta VuTru ve své tvorbě zpracovává kulturní a umělecké motivy a odkazy, které v poslední době pojednává prostřednictvím pečlivě komponovaných fotografických zátiší. V Jelení vystavuje trojici fotek zachycujících bílé „antické“ vázy (ve skutečnosti anonymní soudobý design), které sama dotvořila černou kresbou v přiléhavém starověkkém stylu. Kresby znázorňují helénskou dívku na divanu s příručním počítačem. Poslední vázu zdobí webový odkaz ukrývající návod, jak udržet co nejdéle při životě květiny ve váze: www.rd.com/slideshows/how-to-make-flowers-last-longer . Sempre viva. Ne náhodou jsou tak označovány slaměnky.
Snaha vytrhnout pomíjivé z jeho pomíjivosti a přitom jej vlastnit, vyrvat z přirozeného prostředí. Tento akt „násilí“ bychom mohli přeneseně vztáhnout i na obecně „umrtvující“ povahu muzea. To je cena, kterou objekt platí za svou muzealizaci. I vakovlk je v muzeu jen vycpaný a květina suchá..
„Muzeální“ výstava v nezávislé galerii zároveň od počátku vznikala s podporou Národního muzea, které pro tyto účely zapůjčilo mobiliář, ale také zpřístupnilo své prostory a sbírky umělkyním k dokumentaci. Vztah výstavy k muzeu jako instituci tudíž není nijak a priori kritický, ale spíš v praxi inspirační a dialogický.
Tereza Jindrová
