Krátký snímek Dopis škole vznikl ve spolupráci umělkyně Evy Koťátkové a režiséra Jakuba Kučery. Společně s kameramanem Filipem Rejčem procházeli prázdnou budovou základní školy, do které Koťátková chodila.
Budovu místo žactva dočasně osídlily bytosti vytvořené umělkyní a obraz doprovází jemný, citlivý a zároveň kritický slovní komentář (dopis škole) Koťátkové. Doplňuje ho ozvěna dětských hlasů a citace ze školního řádu jako připomínka toho, jak silně nás prostor základní školy formoval. Jaké vzpomínky nám do dospělosti zůstávají z prostorů tělocvičen, šaten, jídelen, lavic a „z předtabulí“?
Video je doprovozené textem od Sáry Märc, který dále rozvíjí práci Evy Koťátkové.
Paulo Freire, učitel a filozof, jehož práce je jedním ze základních kamenů kritické pedagogiky a pedagogiky utlačovaných, trval na tom, že úkolem vyučujících není „pouhé“ předávání vědomostí, nýbrž zakládání ohníčků kritického myšlení a vědomí. Teplo těchto vnitřních sil pak dle Freireho vede u studujících k vášni a energii nutné k vypořádání se s naléhavými sociálními nespravedlnostmi své doby a k připravenosti stát se aktivními a nebojácnými činitelkami a činiteli změny.
Obdobný proces rozdmýchávání kritického přemýšlení u galerijního publika lze vycítit z tvorby umělkyně Evy Koťátkové. Ve svých prostorových dílech, ale i papírových kolážích, textilních objektech, loutkách, kostýmech a performancích reflektuje dominantní vztahy a systémy, v nichž žijeme, či z nich vyrůstáme, a skrz imaginativní práci nahlodává jejich ustálené pořádky. Ostatně sama autorka se k hodnotám kritické pedagogiky hlásí ve své edukativní praxi. Ta započala již během jejího působení v Institutu úzkosti (který založily společně se Zuzanou Blochovou, Edith Jeřábkovou a Barborou Kleinhamplovou), v projektu Futuropolis či v semináři s názvem MLHA: Škola ekologické imaginace, jež připravily společně s Lenkou Vráblíkovou pro pražskou UMPRUM v roce 2025.
Pravidelně vystavuje v českých i zahraničních galeriích (např. v letech 2022 a 2025 v Národní galerii v Praze, v roce 2024 na Benátském bienále umění, v roce 2023 v galerii Arter v Istanbulu a v Nottingham Contemporary v Nottinghamu, v roce 2022 uvedla sólovou výstavu v berlínském Meyer Riegger…). I přes vysoký počet výstav lze v její tvorbě spatřit spojující prvek silného kritického narativu, jenž přetransformovává běžné nástroje a systémy, které nás zasazují do světa, ale současně často vytrhávají z vlastních kořenů. Tematicky se dotýká křehkosti vztahů mezi člověkem a přírodou, skrze něž rozvíjí a zviditelňuje formující status quo a nabízí hlubší a širší kontexty, jež publikum inspirují k odnaučení toxických a mocenských vazeb, v nichž se dnes nacházíme.
Výstavní celky i jednotlivá díla jsou často materializovanou verzí propletených příběhů, které Koťátková ohledává ve spolupráci s dalšími umělkyněmi a umělci či tvůrčími kolektivy, ale i s dětskými nebo seniorskými skupinami. Vyprávění je pak nejen formou sdílení umělecké praxe, ale také nástrojem k vytváření a upevňování vztahů (ať už v procesu tvorby, či v běžném životě). Jako by se forma koláže, jež je pro vizuální tvorbu Koťátkové typická, transformovala do kakofonie narativů, které vyrůstají z kolektivního zkoumání a hledání. Právě díky své specifické „příběhovosti“ tvoří výstavy umělkyně ucelený a silný celek navzdory různorodé geopolitické lokalitě.
Zdánlivě nevinná, ale přesto záludná otázka „co když“ otevírá mnohá vystavovaná vyprávění a variace možných odpovědí, ty jsou pak již v gesci publika. V medailonku pro výstavu s názvem How many giraffes are in the air we breathe? v Nottinghamu umělkyně říká: „Kritická imaginace a vyprávění hrají důležitou úlohu v mé umělecké praxi… Pro mě imaginace není jen způsobem, jak utéct kamsi do vzdálených, pohodlných, snových krajin, v nichž sice nalezneme uvolnění, ale hned jak se vrátíme zpět, čekají na nás ty samé problémy… Proto si myslím, že bychom měli imaginaci používat i v naší každodennosti k dotazování se, co se stane, pokud uděláme to či ono… co to změní? V procesu změny je imaginace velmi důležitým nástrojem. Pokusit se dát dohromady set možností a vizí. Jak si představujeme svět, ve kterém bychom chtěli být? A proč tu takový svět není? A jak bychom jej mohli dosáhnout? Mysleme za sebe – kde stojíme v tomto příběhu?“
V neposlední řadě lze v nepřeberném množství uměleckých děl a výstav Evy Koťátkové vycítit hravost. A to nejen díky určitým formálním prvkům, jako jsou například pestré barvy, kostýmy, loutky… ale zejména pro jejich hravou podstatu. Na hru lze nahlížet jako na princip, jenž do našich životů přináší procesuální zkoumání a ohmatávání okolního světa. Skrze hru se s ním můžeme vypořádávat i mimo racionální rámce vnímání a chápání, například díky herním možnostem budování spekulativních míst, které nabízejí inspiraci a vzájemnost, ale i takové verze každodenních příběhů, v nichž bychom (možná) chtěli žít. Stejně jako jsou hry z principu mnohovrstevnatým prostorem vyžadujícím spolupráci, tak i galerijní tvorba umělkyně se rozléhá napříč mnohými světy, v nichž je prostor pro pestré narativy a reality, jež Koťátková buduje v četných spolupracích a vazbách.
Sára Märc
