„Lidské tělo je stroj, který sám natahuje své pružiny, živý obraz nepřetržitého pohybu.“ Napsal ve svém slavném materialistickém manifestu Člověk stroj francouzský osvícenec Julien Offray de La Mettrie. Ve svém textu postavil člověka na roveň zvířete, když jeho podstatu popsal jako něco čistě tělesného, materiálního. Lidským i zvířecím modelem se stal stroj a jeho mechanismem pohyb.
Dějiny 19. století byly naplněny optimismem, vírou že právě stroj přinese lidstvu pokrok a poznání pochodů lidského těla zajistí lidem nadřazenost nad světem. 20. století, poznalo, že strojově je také možné vraždit řady lidí, celé národy či etnika. Válečná zkušenost masivního zabíjení, a především vynálezu plynové komory určenému pro strojové vraždění lidí dnes v Evropě mizí s posledními pamětníky a školní učebnice se tak stávají důležitým médiem jejího přenosu. Může ale dnes klasická papírová kniha zprostředkovat tak emočně nabitý zážitek, který zásadně utvářel zkušenostní horizont několika generací 20. století?
Ve videu Martina Netočného je ve vizuálních útržcích zachycena učebnice pro 9. třídu základních škol. Kniha autorek Heleny Mandelové, Elišky Kunstové a Ilony Pařízkové, vyšla v roce 2004, tedy v době, kdy ještě nebylo znát, že procházíme radikální digitální revolucí. Tím, že je dána do kontextu restaurování starých tisků, otevírá se před námi otázka po proměnách mediality naší zkušenosti, jejich rychlosti a jejich důsledků. Budeme během svých historicky bezprecedentně dlouhých životů schopni tělesně vstřebat přechod do digitálního světa, který bude v budoucnosti asi ještě radikálnější než nástup internetu, sociálních sítí a netflixu? A nezpůsobí tato změna generační konflikt podobně jako ho vytvořila válečná zkušenost na začátku „krátkého“ 20. století?
Jestliže byli lidé 19. století fascinování schopností strojů nahradit lidskou práci, my, kteří jsme - řečeno s Bruno Latourem - nebyli nikdy moderní, jsme fascinování hybridy kulturního a přírodního. Neživý stroj převrací stránky knihy, která byla vynálezem předmoderního člověka určeným pro ruční zacházení. Restaurování knihy zahrnuje standardní postupy, pro které je potřeba nejen znalost chemické povahy materiálů, ale i technické vybavení, které znásobuje schopnosti člověka (vidět, čistit, spojovat atd.). Práce stroje je chybová a nedokonalá, práce člověka je řemeslně dokonalá (alespoň tak ji vidíme ve filmu). Dějiny jsou plné symbolů, které vyvolávají různé asociace, a automatizovaný pohyb stroje je předvádí jako nezadržitelný sled informací a obrazů, který má překvapivě začátek a konec. Dějiny ale nejsou tento institucionalizovaný obsah učebnice z konce 20. století. Jejich součástí je i stroj, který je digitalizuje, člověk, který je restauruje, nástroje, které při tom používá, všichni živí i neživí aktéři, kteří se spolupodílejí na vzniku objektu učebnice, včetně těch, kteří ji používají a způsobují jí tak šrámy, trhliny a fleky. Donna Haraway mluvila o materiálně-semiotických uzlech, jejichž hranice se utvářejí v sociální interakci lidí a předmětů. I někteří historici a historičky se v posledních desetiletích zabývají takovými uzly v podobě míst v městském prostoru, infrastruktur státu, zvířat a jejich vztahů s lidmi nebo utváření fyzických a společenských hranic. Do učebnic dějepisu se ale tyto přístupy ještě zdaleka nedostaly. A pokud se dostanou do školního vzdělávání, tak pravděpodobně v jiné formě než v klasické tištěné učebnici.
Pohled na strojově otáčené stránky učebnice a standardizované vědecké postupy restaurování mohou vyvolávat obavy a současně naději. Zkušenost Západní modernity, ať již ta optimistická, nebo katastrofická, je důležitým dědictvím, o které bychom měli pečovat. Víme už dobře jakého násilí na všem cizím, živém i neživém, se byli schopni moderní Západní lidé dopouštět, nebo se ho alespoň účastnit. Ale neměli bychom zapomínat na to, jak moderní instituce jako stát, škola, věda či muzeum vytvořily infrastrukturu pro náš lepší život. Možná by bylo dobré opatrně se vrátit k optimismu 19. století, kdy měl stroj osvobozovat člověka, ale bez tehdejšího antropocentrického povýšenectví. Automatizace práce, digitalizace a péče o kulturní a historické dědictví nemusejí být v rozporu, naše kultura a materiální svět může spolupůsobit v symbióze.
Karel Šima (historik a antropolog)
