Historička umění, kritička a kurátorka Milena Slavická se ve své prezentaci věnuje především vlastním kurátorským aktivitám z 90. let. Zahajuje ji ovšem poměrně obšírným pokusem o obecnější typologii kurátorské praxe. Vyzdvihuje tu roli Haralda Szeemana coby zakladatele kurátorství pojímaného jako druh autonomní tvůrčí činnosti. Jeho výstava When Attitudes Become Form podle ní (1969) nepředstavovala věcnou zprávu o stavu umělecké scény, ale měla přímý formativní vliv na její další vývoj. Dvě základní polarity kurátorské praxe představuje podle Mileny Slavické na jedné straně situace, kdy jsou osobnost kurátora a jeho aktivity spojeny se sbírkotvornou institucí typu národního muzea výtvarného umění, na straně druhé kurátor „na volné noze“ či spjatého s prostředím institucí typu Kunsthalle. První případ implikuje „odpovědnější přístup“, do něhož se nezbytně promítají třeba i motivy státně reprezentativní. Jako příklad kurátora vázaného na tento typ instituce uvedla Slavická někdejšího ředitele Centre Gerges Pomidou Jeana-Huberta Martina, mimo jiné autora výstavy Magiciens de la Terre. Představitelem druhého pólu má být Hans-Ulrich Obrist. Vedle toho, že se pohybuje mimo institucionální struktury tohoto typu, má být pro jeho kurátorskou praxi typický méně autorsky invazivní, s úsilím o pochopení úhlu pohledu samotné umělecké komunity spojený přístup. Součástí tohoto jeho přístupu je podle Slavické i jeho zvyk mapovat uměleckou scénu prostřednictvím početných rozhovorů se samotnými umělci. Právě s tímto svým obrazem Obrista-kurátora se Milena Slavická identifikuje.
Pro aktivity samotné Mileny Slavické je klíčový její vztah k moskevské konceptuální scéně, jež se datuje od roku 1977, kdy poprvé navštívila ruskou metropoli a navázala kontakty s tamní neoficiální uměleckou komunitou. Moskevskému konceptuálnímu umění 70. až 90. let byla věnována její výstava Létat, odejít, zmizet (1995; GHMP, Městská knihovna). Vyzdvihla tu určitý poetický aspekt ruského konceptualismu, spojený s frekventovanou symbolikou nepřítomnosti a mizení. Už v roce 1990 konfrontovala v Galerii U Řečických prostřednictvím dvojvýstavy tvorbu české umělecké skupiny Pondělí s prací ruské Medhermeneutiky. Spojnicí dvou uskupení měla být „distanční hra“ s motivy dětství a naivity. V roce následujícím Milena Slavická spoluzakládá galerii Pi-Pi-Art – zkratka představovala záměrně deformovaný akronym slov Prague Project for the Art – v prostoru bývalé síně Československého spisovatele (Dům U Topiče), již pak vedla kolektivně s umělci Viktorem Pivovarovem, Václavem Stratilem a Adrienou Šimotovou. Vedle několika monografických přehlídek připravilo Pi-Pi-Art mimo vlastní prostor galerie v budově ÚLUV klíčovou výstavu počátku devadesátých let Nová intimita (1991), věnovanou tvorbě s motivy silně osobními a emocionálními (v níž ovšem znovu nechyběl onen moment „distanční hry“).
Josef Ledvina
