Milan Knížák je od šedesátých let výraznou osobností české umělecké scény. Od roku 1990 vede Ateliér intermediální tvorby na Akademii výtvarných umění v Praze, mezi lety 1990 a 1997 zde působil ve funkci rektora.
Od roku 1999 do roku 2011 byl ředitelem Národní galerie v Praze. Především jeho působení v této funkci i s tím spojené příležitostné kurátorské činnosti je věnován jeho příspěvek.
Knížák položil důraz na velmi rigidní rozlišení mezi muzeem umění a kunsthalle. K prvnímu typu instituce patří i jím vedená Národní galerie a podle toho se ji také měl snažit řídit. Primárním úkolem muzea umění je spravovat a rozšiřovat sbírky, které pak prezentuje prostřednictvím stálých expozic. Ty mají přitom být dle jeho názoru opravdu stálé, jejich malá či nulová proměnlivost není nedostatkem, naopak člověk se má do takového muzea umění vracet a stále znovu kontemplovat tytéž artefakty na tomtéž místě. Organizování výstav je pro instituci typu NG jen doplňkovou činností. On sám se ji prý snažil minimalizovat. K tomu Knížák dodal, že problém současného uměleckého provozu vidí spíše než v nedostatku výstav v jejich nadměrném množství.
V diskuzi byl Milan Knížák konfrontován s námitkou, že činnost Národní galerie v době jeho ředitelování této jeho koncepci tak úplně neodpovídala. Zmíněno v této souvislosti bylo uspořádání mezinárodního bienále, respektive trienále současného umění v letech 2003, 2005 a 2008. Knížák připustil, že tento typ akce do jeho koncepce muzea umění nezapadá. Byl by prý také raději, aby se v NG nekonal. Šlo nicméně o kompromis – výsledek vnějšího tlaku na to, aby se galerie více věnovala výstavní činnosti.
Ve své kurátorské činnosti prý Milan Knížák kladl důraz na sílu umělecké individuality. To se promítlo především do jím koncipované stálé expozice českého moderního umění ve Veletržním paláci. Ta je členěna nikoli tematicky, ale na dobře rozlišené autorské celky. Obdobně má být motivován i jeho zájem o umělecké „outsidery“, u nichž vyzdvihuje jejich resistenci vůči soudobým uměleckým trendům a z toho plynoucí tvůrčí individualitu. Jedním takovým umělecky i mravně silným „outsiderem“ byl podle Knížáka plzeňský malíř Vladimír V. Modrý (1907-1976), jemuž v roce 2004 připravil v Národní galerii výstavu.
Josef Ledvina
