Historička umění, kurátorka a kritička Martina Pachmanová působí v současnosti na Katedře dějin a teorie umění Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Věnuje se otázkám genderu a feminismu ve vztahu k modernímu a současnému umění. K významným výstavním projektům z posledních let patří Těla, jazyky, instituce (součást výstavy Formáty transformace: Sedm pohledů na novou českou a slovenskou identitu, Dům umění, Brno, 2009 a MUSA, Vídeň, 2010), Behind the Velvet Curtain: Seven Women Artists from the Czech Republic (Katzen Art Center, American University Museum, Washington, D.C., 2008), Cultural Domestication – Instinctual Desire (University of Toledo, Ohio, 2005). Spolupracovala rovněž na mezinárodním projektu GENDER CHECK – Femininity and Masculinity in Eastern European Art (MUMOK, Vídeň; Zacheta National Gallery of Art, Varšava, 2009). Řadu výstav, v nichž postupně krystalizoval její zájem o problematiku genderu, připravila Pachmanová již v 90. letech, mimo jiné v Galerii Václava Špály, MXM nebo Via Art. V letech 1995 až 1997 působila jako kurátorka alternativního výstavního prostoru Synagoga na Palmovce. Především tomuto jejímu ranému a (podle vlastních slov) pro její další profesní směřování určujícímu kurátorskému angažmá, je věnována tato prezentace. Vyzdvihla několik zde realizovaných projektů – festival performance Serpens, výstavy Jiřího Příhody, Barbary Benish nebo Václava Stratila – a zároveň poukázala na specifika spjatá s provozováním alternativní „výstavní síně“ takového typu. Historická paměť prostoru bývalé synagogy, jež před tím sloužil zaniklé židovské komunitě, přinejmenším podprahově určoval jak výstavní program, tak i podobu jednotlivých uměleckých projektů. Ve své době šlo podle Pachmanové o instituci do značné míry ojedinělou. Inspiraci pro její práci představovaly především velkoryse koncipované akce Miloše Vojtěchovského v klášteře Plasy. To, co zprvu představovalo kurátorskou výzvu – sakrální a zároveň pietní atmosféra místa – vnímala nicméně Martina Pachmanová s postupem času jako omezení. Určitý typ akcí nebylo možné nejen z technických, ale třeba právě z pietních důvodů v Synagoze realizovat. Těžiště její činnosti se posléze přesunulo z prostředí současné umělecké scény do akademické sféry a její práce postupně získala zřetelně uměleckohistorický charakter.
Josef Ledvina
