Nedávno mi jeden zahraniční kurátor vyprávěl o umělci, jehož práce byla jen nesnadno „zaškatulkovatelná“ nebo terminologicky uchopitelná. Svůj dojem shrnul tak, že si nebyl jistý, jestli se jedná o blázna nebo génia. Podobná úvaha se možná nabízí i o Davidu Helánovi. Svým způsobem podivín a obrazoborec, potomek dadaistů, který jakoby umění nebral příliš vážně – přitom je do něj ale bytostně ponořen a prohlašuje, že je těžší umělcem nebýt než být.
Davida Helána (nar. 1979), který po ročním intermezzu na Mendelově zemědělské a lesnické univerzitě v Brně, kde studoval obor Krajinné inženýrství, absolvoval v letech 2004-2010 Akademii výtvarných umění v Praze v Ateliéru konceptuální tvorby u Miloše Šejna, skutečně charakterizuje spíš určitý typ uvažování (potažmo bytí), než nějaká konkrétní umělecká forma. Vytváří objekty, malby, fotky, instalace, situace – respektive na odehrávající se situace spíš často prostě nějak spontánně reaguje. Legendární se stal jeho „kus“ Havárie horkovodu (2008), kdy využil úniku teplé vody do výkopu před budovou Akademie k zimní lázni. Podobnou míru spontaneity mívají i jeho akce-reakce realizované spolu s Davidem Hřivňackým. V nich např. reagují na prostor galerie a cizí umělecká díla. Jako třeba objekt Jiřího Kovandy na výstavě Bob Dylan, Bob Dylan, Boba Dylana v DOXu. Performance konkurovala výstavě už svým názvem David Bowie 3D (2011). Podobnou povahu měla i akce Vysvětlování v galerii 207, jejíž titul můžeme vnímat mj. jako odkaz k Beuysovu Vysvětlování umění mrtvému zajíci. I Helán se často obrací k dějinám umění, jehož ikony různě podvrací a vpodstatě zneužívá pro svou vlastní potřebu – třeba vytvořením „1:1 parafráze na Mondrianovo notoricky provařené plátno Victory Boogie Voogie“ v projektu Manhattan: nahmatán – nenahmatán (2013). Nebo parafrázováním kolážových technik Jiřího Koláře, kdy zavádí vlastní termíny jako „fatamontáž“ nebo „protoproláž“. „Kolářovský syndrom“ se ale u Helána projevuje i v jeho dlouhodobém projektu – Slovníku cizích slov, jehož hesla se vztahují zejména k jeho vlastní tvorbě. Hra s jazykem vůbec charakterizuje tvorbu Davida Helána stále intenzivněji a sám se domnívá, že „je možné fungovat v rámci kontinuálního textu“. Možná, že jeho vlastní jazykolamy jsou nejlepším klíčem k interpretaci jeho práce jako takové – logický smysl příliš nedávají, přesto v nich dlí jakýsi význam. Helán je bezpochyby člověk dosti sečtělý a inteligentní, jakoby ale podkopával autoritu racionality a jazyka jako smyslupného nástroje komunikace a naznačoval, že nemusíme všemu rozumět, abychom mohli poznávat svět. Svérázný humor a ironie v tom hraje v Helánově případě roli nikoli bezvýznamnou.
Tereza Jindrová
