Proč pouhé doplnění žen do porouchaného systému nestačí?
„Systém architektonických hvězd, ve kterém je firma pyramidou s hlavním dizajnérem na vrcholu, nemá moc společného s dnešními komplexními vztahy v architektuře a stavění. Jelikož ale sexismus definuje mě samotnou jako písařku, zapisovatelku a fotografku mého manžela, jako by tím definoval naše společníky jako ´druhořadé banány’ a naše zaměstnance jako tužky.“ napsala Denise Scott Brownová ve svém článku „Místo na vrcholu? Sexismus a systém hvězd v architektuře“, napsaném již v roce 1975, ale poprvé publikovaném až v roce 1989.
Zatímco za poslední rok mnohé naznačuje, že systém hvězd, jaký popisuje, je dnes již za svým vrcholem a hlasy požadující více rovnocenný přístup k architektonické profesi sílí, stále nám zbývá odvést hodně práce. Iniciativy zpochybňující génia jedinečného architekta jako dominantní model profesní identifikace pomalu, ale snad jistě mění to, co je považované za normu: požadují uznání architektury jako praxe postavené zejména na spolupráci, volají po vytvoření bezpečného rámce pro diskuze o sexuálním obtěžování a upozorňují na projevy zneužívání pracovními podmínkami v architektonických kancelářích.
Pochopení situace a toho, že tyto problémy by se neměly začít odhalovat až v momentě, kdy vstupujeme do architektonické praxe, můžeme vidět, že se mnohé mění i na akademické půdě. Popravdě, změna nemůže být zredukovaná na to, že zahrneme i práci žen architektek do uznávaného kánonu. Změna musí být založena na pochopení toho, jak mohou být rozpleteny a ne jen korigovány mocenské vztahy, které doteď jejich inkluzi bránily. Celé generace studentů a studentek se v rámci studia architektury potkaly možná se dvěmi nebo třemi jmény architektek a s ještě menším počtem referencí, odkazujících na architekty různorodého sociálně-politického původu.
Pedagogové jim nabízeli znovu a znovu ty samé slajdy, ty samé ikony, ty samé architektonické reference bez kontextualizace nebo zpochybnění struktur moci. Svým výběrem vyzdvihovali jedny a upozaďovali druhé negováním otázek gendru, rasy a společenské třídy. Je čas celkového převratu v architektonických studijních plánech a tato změna musí vycházet z principů intersekcionality*. Tento typ intervence je nanejvýš důležitý pro budoucnost profese, která může dále existovat, jenom když se změní její problematická kultura - tak, aby byla lépe vybavena pro porozumění navrhování pro všechny a tak, aby zahrnovala kolektivní a inkluzivní tvořivost. Taková reflexe práce, to jak pracujeme a pro koho a jak zhmotňujeme a udržujeme produkty naší ´kreativity´ nebylo poznámkou pod čarou ale jednou z klíčových otázek. Taková reflexe by se měla rozšířit i na otázky norem propagovaných neaktuálními ableistickými** a sexistickými standardy jako ty od Neuferta.
Ve své přednášce se Dubravka Sekulić zaměřuje nejenom na to co a proč potřebujeme změnit v architektonickém vzdělávání a v pokusu udělat tuto disciplínu více spravedlivou/rovnostářskou, ale i na to, jak může taková změna nastat. Tato přednáška je úzce spjatá s neustále probíhající spoluprací s Charlotte Malterre-Barthes “Curriculum Revolution” a staví zejména na práci kolektivů Parity Group ETH, Feminist Art and Architecture Collaborative a Architecture Lobby.
Pozn.
* intersekcionalita zkoumání různých způsobů diskriminování lidí z důvodu několika kulturních a sociálních faktorů najednou
** ableismus diskriminace namířená proti lidem s postižením
Dubravka Sekulić je architektka zkoumající transformace současných měst. Přednáší na Institutu současného umění (TU Graz) a podílí se na výzkumu na Institutu historie a teorie architektury (ETH Zurich). Byla zakládající členkou Parity Group na Katedře architektury ETH v Zurichu.
