Mezinárodní porota se rozhodla do Ceny Jindřicha Chalupeckého 2022, 33. ročníku nejvýznamnějšího místního ocenění pro autorky a autory do 35 let, vybrat pět umělkyň a umělců. Jsou jimi Olga Krykun, David Přílučík, Vojtěch Rada, Martina Drozd Smutná a Ezra Šimek.
Společnost Jindřicha Chalupeckého a Národní galerie Praha obnovila své tradiční partnerství v rámci společné výstavy, kterou kurátorsky zaštítilo umělecko-kurátorské duo Jaro Varga a Anetta Mona Chisa a která byla zahájena 23. září 2022 ve Veletržním paláci. Společně s výstavou laureátek a laureátů byla zahájena také výstava zahraničního hosta, kterým byl thajský multimediální umělec, Korakrit Arunanondchai. Současná umělecká tvorba tematizuje nové způsoby společného soužití ve fyzické i onlině realitě, ale také potřebu větší společenské a environmentální uvědomělosti.
Mezinárodní porota ve složení Ivet Ćurlin (Kunsthalle Wien), Anna Daučíková (umělkyně a pedagožka), Charles Esche (Van Abbemuseum, Eindhoven), João Laia (Muzeum současného umění Kiasma, Helsinky) a Jan Zálešák (kurátor a pedagog) vybírala z celkem 80 portfolií zaslaných autorkami a autory prezentujícími svou tvorbu na české scéně současného výtvarného umění. Výsledný výběr reprezentuje širokou škálu médií i obsahových přístupů, ve kterých se objevují témata lidského působení na planetu, ale také na sebe navzájem v rámci společenských či rodinných struktur, a otázky ohledně nuancí fyzických a virtuálních těl, genderu a vztahů, do kterých se dostávají. Porota ve svém vyjádření shrnuje umělecké přístupy, se kterými se v přihláškách setkala a které ji oslovily, následovně: „Mezi přihláškami jsme se setkali s novou generací umělkyň a umělců vstupujících na uměleckou scénu, která sdílí specifický jazyk informovaný digitální estetikou, online platformami a sociálními médii, jež kriticky a nápaditě recyklují. Sdíleným zdrojem kritické inspirace je otázka osobní a kolektivní identity, často vycházející z dědictví feministického a levicového myšlení. Z přihlášených děl také vynikala ta, která odrážejí klimatickou a ekologickou krizi. (…) Viděli jsme řadu děl rozkročených mezi skutečnou a digitální existencí, která si pohrávají s tím, jak je umění a život vnímáno na obrazovce a skrze ni, a se vztahem ke skutečným tělům a identitám v trojrozměrném prostoru. Napříč všemi přihláškami pak sloužila pandemie jako neustálá a naléhavá připomínka toho, že fyzická realita stále existuje a zůstává pro lidskou zkušenost zásadní. “
Výchozí zkušeností pro generaci Olgy Krykun je dle poroty „post-digitální intimita“, která se v díle autorky projevuje balancováním na pomezí offline a online světa, v jejichž průsečíku se snaží najít něco smysluplného a autentického. Krykun s lehkostí kombinuje prvky pohanské či východoslovanské mytologie a rituální praxe, hovořící na hlubší úrovni o sdílených hodnotách a kulturní identitě, se symboly a produkty populární kultury. Výsledná díla jsou nositeli až přehnané kreativity a drsnosti, která by se dala označit za formu feministického punku. Výzkumná práce Davida Přílučíka reaguje na konkrétní fyzické a intelektuální prostředí a vychází z jeho osobní zkušenosti s gentrifikací, prekarizací nebo sociální nespravedlností. Silný akcent je v jeho dílech, která často vznikají ve spolupráci s dalšími aktérkami a spolupracovníky, kladen na problematiku životního prostředí a hledání průniků mezi přírodou a kulturou či společností. Prosazuje tak nedualistický způsob myšlení a vnímání, k jehož vyjádření používá informovaný a zároveň poetický jazyk. Dílo Vojtěcha Rady, čerpající svou estetiku převážně z herního světa, odmítá tendence uniknout zmatkům skutečnosti do sféry digitálních životů a identit. Místo toho používá herní prostředí jako kritický nástroj k úvahám o digitální i fyzické realitě a také o tom, kde se hranice mezi nimi již zhroutily. Radova praxe přehodnocuje architekturu, veřejný prostor a paměť a aktivně zapojuje tělesnou a netělesnou přítomnost návštěvníků/diváků/uživatelů. Obrazy Martiny Smutné se velmi poutavě obrací k problému těla z feministické perspektivy. Její praxe je založena na zkoumání dědictví pramenů mimo bílý mužský kánon malby a zdůrazňuje nedostatečně zastoupené hlasy. Její malby odhalují vnitřní prožitky těla, jeho roztříštěnost na jednotlivé buňky na jedné straně a vztahovou, propletenou kompozici na straně druhé. Ezra Šimek se s dávkou humoru a ironie a vizuálně nápadným jazykem zapojuje do naléhavých témat nebinárnosti, genderové fluidity a souvisejících identitárních, politických a sociálních témat. Jeho*její dílo zpochybňuje stereotypy tradičních genderových rolí, často odkazem na populární západní kulturu, zejména hollywoodskou tradici.
V roce 2022 pokračovala i již tradiční výstava zahraničního hosta: v pořadí šestým hostem výstavy laureátek a laureátů CJCH byl tentokrát thajsko-americký umělec Korakrit Arunanondchai. Dílo Arunanondchaie se zaměřuje na transformační potenciál vyprávění. S každým projektem umělec rozšiřuje svůj vesmír propojených příběhů vyprávěných prostřednictvím rozsáhlých videoinstalací, obrazů, objektů a performativních děl. V jeho videích je myšlenka kolektivity chápána skrze světské i posvátné. Arunanondchai se narodil v Bangkoku a pracuje především střídavě v Bangkoku a New Yorku. Ve své vlastní biografii často čerpá z tamních kulturních kontextů. Odkazy na filozofii a mýty, často z míst s postkoloniálním traumatem, jsou spojujícími prvky umělcova vyprávění o otázkách vědomí, empatie a komunity. Okamžiky ztráty a transcendence svědčí o konkrétních realitách, které proplétají jednotlivce s politikou a mocí. V NGP představí Arunanondchai své dvě nové, vzájemně propojené videoinstalace: Songs for Dying (2021) a Songs for Living (2021, vytvořená ve spolupráci s umělcem Alexem Gvojicem).
