Když femininní úhoř zve na cestu do nevědomí lidstva
Někde v polovině videa-trilogie Brood - Stranger’s Vial - Womb si trojice performujících prohlíží svoje odrazy v pozlaceném kosmetickém zrcátku. Ještě před pár minutami přitom stálo na zemi jako součást ready-made LARP terénu, v němž se Raja, Helion, Fae, Zet a Enfys pohybují zvukovou, polyfonickou choreografií. Odrazy skleněného povrchu nejsou jen prostředkem sebereflexe postupně se transformujících aktérů (a jejich postav), ale možná odkazují k refrakční kvalitě samotné práce Natalie Sýkorové. Stejně jako hrdinstvo posthumanistické fikce zaujímá biologicky nejednoznačné pozice, rozbíjí i Sýkorová jednotu času a prostoru, hlasu a obrazu, narativu a performance, aby vytvářela trhliny, do nichž můžeme vložit vlastní neantropocentrickou spekulaci.
Co zůstává je čarodějnice, která ztělesňuje klimatickou krizi. Zbytek je zahalený nejednoznačností. Brood - Stranger’s Vial - Womb sice je LARP, prostřednictvím hlasových instrukcí řízená performance, ale místo koherentního worldbuildingu dostáváme v podobě videa až ex-post záznam. Zatímco na začátku ještě můžeme v souladu s voiceoverem sledovat Raju v její laboratoři, později jakoby se události v příběhu, jež hlas vypráví, se záběry performerstva občas míjely, občas nečekaně potkávaly. Popisované postavy někdy neodpovídají těm, které kamera zrovna zabírá, jindy voiceover popisuje události, které se ještě nestaly nebo naopak k nim už dávno došlo.
Sýkorová tak spíš než přehledný fikční svět konstruuje kolektivní spekulativní prostor, v němž se mihotají identity i subjekty – v souladu s posthumanistickou perspektivou, dle níž je svrchované bytí člověka jen fikcí, která se rozpouští třeba při pomyšlení na všechny další organismy, díky kterým můžeme existovat. V Brood - Stranger’s Vial - Womb jsou to například bakterie, které modulovaně a kakofonicky zpívají a nebinární vědce Raju proměňují.
Stejně jako příroda je člověku uzamčená, svou lidským rozumem neredukovatelnou tajuplností, tak celá řada prvků ze scenérie videa uniká našemu pochopení, nebo zůstává takticky nedořečená. Kovové skulptury a Petriho misky se potkávají s ready-made parukami, holemi nebo bižuterií. Jsou to ruiny nebo známky teprve rodícího se světa?
Když sleduju digitální hodinky na zápěstí drápy obdařené pavoučí bytosti a řasokoule v podobě mimozemského ocasu, připomíná mi to video Sticky Drama hudebníka Daniela Lopatina (Oneohtrix Point Never) z roku 2015, které režíroval s Jonem Rafmanem. Teenageři v něm bojují v kostýmech posetých tamagotchi, se zbraněmi vyrobenými ze zahozených přístrojů. Vizuálně i tematicky vládne Sticky Drama jiná estetika, vztah k opomíjené materialitě skutečnosti je to ale podobný.
Stejně jako dívka, která ve videu tančí v šatech z CD disků, i hrdinstvo Sýkorové bere obyčejné, přehlížené předměty a v rámci fikce je obdařuje významotvorností, daleko přesahující jejich (leckdy vyčerpanou) užitečnou existenci. Airpody, které Raja nosí v uších jakoby připomínaly: co je cutting-edge technologie dnes, budou jednou součástí vrstvy elektroodpadu, obklopujícího oteplující se planetu. Je tričko populárního (a dost posthumanistického) anime Neon Genesis Evangelion jen trendy náhoda, nebo pokus o archeologii přítomnosti? S Lopatinem Sýkorovou spojuje taky zvukový jazyk, plný zefektovaných ploch, které přecházejí z mimozemských výšin do ambientu, aby umně míchaly chladnou strojovost s náznaky (nebo možná posledními známkami) lidství.
Důležité ale také je, kde se performance konala. Místo toho, aby se Sýkorová snažila o uvěřitelnou iluzi a Brood - Stranger’s Vial - Womb zasadila třeba do někam do přírody, mramorová podlaha chodby v Muzeu hudby mezi fikci a realitu současnosti vráží produktivní klín. Nikdy nezapomínáme, že ačkoliv postavy LARPu jsou humanoidní mrchožrouti podobní kočkám nebo ladně se pohybující úhoři, umění je nakonec vždycky – ať už chtě nebo nechtě – v dialogu s kontextem tady a teď. A navíc: v muzeu, tedy prostoru věnovanému tradičním podobám vědění a jeho hromadění, objekty z našeho a přece jiného světa ožívají s o to větší naléhavostí.
Psát by šlo o kyborgství, které je postávám ve videu vlastní – a jež přesahuje “pouhou” smyslovou extenzi, protože proměněná těla s sebou nesou i nové podoby touhy (vypravěčský hlas mluví o nesčetných posedlostech). Rozebírat by šlo střídmou práci s vizuálními efekty, které využívají současný grafický jazyk, nikdy ale nesklouzávají do manýry a naopak dotvářejí emoční rejstřík děje, odehrávajícího se v nejasném prostoru mezi (vzdálenými?) hvězdami. Nejsilnější nakonec je snad ale právě zcizující nedořečenost, která i přes fakt, že jde o LARP a jeho záznam, otevírá možná netušené cesty divácké imaginace.
Brood - Stranger’s Vial - Womb je “hra, jež zapomněla svoje vlastní pravidla” a “příběh bez konce”. Místo přehledné, lineární fantazie nabízí fantaskní prostor, který nahlížíme skrze několik vrstev materiální i mediální abstrakce. Ozvláštňuje předměty každodenní potřeby i (ne)lidské identity. Video Natálie Sýkorové tak trochu funguje jako zrcátko z úvodu. Zve nás, abychom si všímali afektů lidství uprostřed klimatické krize, které lze zahlédnout jen periferním viděním, někde u hrany pozlaceného kovu. Jen pozor: strany budou převrácené.
