Tvorba Jiřího Příhody (*1966) se odvinula od specifického zacházení s prostorem a dnes se pohybuje na pomezí sochařství a architektury. Už během studií na pražské Akademii výtvarných umění (1990–1996), kde navštěvoval ateliéry Stanislava Kolíbala a Aleše Veselého, patřil mezi nejvýraznější představitele své generace, mj. v roce 1997 získal Cenu Jindřicha Chalupeckého. V průběhu 90. let, kdy rovněž výrazně experimentoval s videoprojekcemi, se zapsal především jako autor, který se jako první v českém prostředí začal vyjadřovat skrze sochařsko-architektonickou proměnu výstavního prostoru. Série, která započala intervencí do gotické kaple pro I. bienále mladého umění Zvon ’94 v GHMP v Praze (1994), vyvrcholila ve dvou dílech, spočívajících ve vestavění tzv. „bílé krychle“. V případě výstavy 3274,8 m3 v synagoze na Palmovce v pražské Libni (1997) se Příhoda v podstatě prezentoval jako autor výstavní architektury, kterou obydlila díla jiné umělkyně. V Galerii Václava Špály v Praze ve výstavě Blíže k ulici (1998) pak za pomoci sádrokartonu a dřevěné konstrukce zmenšil v určitém poměru příslušné místnosti a vytvořil tak pomyslnou „galerii v galerii“, která zcela postrádala exponáty. Přestože v těchto dílech primárně mířil na manipulaci s diváckou percepcí a zkoumal témata iluzivnosti a virtuality, ve druhém plánu komentoval proměňující se roli galerijního prostoru.
Před zhruba deseti lety, kdy se Jiří Příhoda odstěhoval do USA, začal vytvářet monumentální objekty-stavby, jejichž tvar se odvíjí od základních geometrických forem. Mohou sloužit jako dočasné příbytky pro meditaci, studium či cílené izolování se od okolního světa. Nebo jako výstavní prostor, jak se to stalo u Kulturáku Archa, což je původně jeden z exponátů z autorovy retrospektivy v GHMP (2016), reinstalovaný v Lubné u Litomyšle, aby v něm Příhoda v letech 2018–2019 uspořádal několik prezentací svým vrstevníkům z generace 90. let. Zřejmě nejkomplexnější i produkčně nejnáročnější realizací z poslední doby, je Vista Mars (2017–2019) v administrativním areálu Rustonka v pražském Karlíně. Drobná architektura s možností využití interiéru, se pomalu otáčí kolem své osy a nese obří LED obrazovku se záběrem na povrch planety Mars. Její měřítko, kinetičnost i použití multimediálního prvku, je v kontextu uměleckých děl ve veřejném prostoru u nás zcela unikátní.
Od roku 2000 se Jiří Příhoda rovněž věnuje architektonickému řešení výstav (a zároveň i grafickému designu). Je autorem řady realizací, včetně stálé expozice 1796–1918: Umění dlouhého století (2019) ve Veletržním paláci Národní galerie v Praze, kde byl pořízen rozhovor do tohoto profilu. Jeho práce jsou většinou založeny na geometrickém rozvrhu. Často též využívá některé postupy a principy ze své volné tvorby, jako je sledování polarity rubu a líce – ve výstavní architektuře se to projevuje například estetizováním nijak neupravené zadní strany výstavních panelů. Hranici mezi volnou tvorbou a architekturou výstav nevnímá Jiří Příhoda jako neprostupnou, v případě některých instalací svou roli architekta překračuje a stává se spoluautorem. Tyto intervence však od ostatních realizací odlišuje názvem Interpret (jako byla například společná výstava s Annou Hulačovou /Hunt Kastner Gallery, Praha, 2015/ nebo instalace želivské monstrance vytvořené v 50. letech vězněnými řeholníky, pro níž vytvořil transcendentní prostor ze zrezivělého obilného sila /8smička, Humpolec, 2019/). V orientaci na výstavní architekturu ovlivnil řadu svých studentů z ateliéru monumentální tvorby, který v letech 2005–2015 vedl na Akademii výtvarných umění v Praze (Dominik Lang, Tomáš Džadoň, Iveta Čermáková ad.).
Terezie Nekvindová
