Tato přehlídka, antimonumentální již ve svém jádru, cílená a koncentrovaná, je tematicky vytyčená kurátorským přístupem a je založena na pečlivém procesu výběru, který poskytuje dvojí perspektivu: místního a zahraničního kurátora. Snaží se vyhnout klišé podobných projektů (jak se definuje přítomnost, jak se předpovídá budoucnost a jaký je vztah k minulosti) a nabízí úhel pohledu, jímž lze nahlížet a kriticky pojímat mladou uměleckou produkci; zároveň je však příslibem toho, co přijde příště, jakýmsi proroctvím, čím se bude mladá generace zabývat a jak tato generace přispěje k chápání a vnímání světa, jenž nás obklopuje a utváří naši identitu a vědomí.
Výstava Against Nature je také hledáním témat umělkyň a umělců, představených v sevřené kurátorské koncepci, která sice nezahrnuje celou šíři, složitost a různorodost jejich práce, současně však umělecké projevy neznásilňuje apriorním pohledem. Příklon k subjektivním postupům, které otevírají nové způsoby poznání a prověřování možnosti umělce znovu se věnovat empirickému zkoumání jsou neuzavřenou kapitolou současného uměleckého směřování. V tvorbě všech vybraných umělkyň a umělců se projevuje smysl pro ontologickou promiskuitu v srdci přírody či se, lépe řečeno, ukazuje, jak jsou takzvaně přírodní věci ve skutečnosti podivné. Toto odhalení však nikdy nezazní jasně a otevřeně. Prostě k němu dojde, a to s relativní nevysvětlitelností samotné přírody. O nic méně podivné a nápadné není ani používání materiálových spojení, z nichž vznikají beztvaré a neidentifikovatelné formy, které se nepřímo vplétají do problematické diskuze o přirozenosti a nepřirozenosti.
Zdá se, že s touto generací přestáváme věřit ve služebnost umění jako nástroje kritiky a obracíme svou pozornost k umění jako hledání cesty. Ještě nedávno zapovězené oblasti intuice, instinktu a imaginace dnes mají opět své místo na slunci. Oproti objektu v roli nositele kritického komentáře v prvním desetiletí 21. století, v druhém desetiletí dochází k procesu deobjektifikace a hledání nového subjektivismu nezatíženého tolik antropocentrismem. Umělkyně a umělci již nechtějí naplňovat předem plánované postupy jako u konceptuální metodologie, ale „myslí tvořením”. Pokoušejí se v umění najít propojení dvou činností živého těla – práce a myšlení, které racionální věk odděloval. Proto je nutné znovu přehodnotit a případně rozpustit některé osvícenské polarity nejen práce/myšlení, subjekt/objekt, příroda/kultura, ale znovu formulovat základní otázku vztahu k přírodnímu. Způsobů, jak se zabývat touto problematikou je jistě mnoho, vystavujícím jsou ale společné promyšlené kombinace a transformace materiálů, často individuální a ne-umělecké technologie, procesuálnost a jistá „pomalost” výrobního postupu a určitá expresivita, která není expresivitou v tradičním smyslu slova: nevztahuje se tolik k vlastnímu já a osobní psychologii, ale spíše k materiálům a samotným médiím. Jde ale také o víru v to, že uměleckou pravdu nelze oddělit od formy, způsobu tvorby a veřejného zodpovídání soukromých otázek skrze formu. Sama příroda se v mnoha dílech na této výstavě stává mimořádně proměnlivou a nejednoznačnou.
Ve slovním spojení against nature vlastně zaznívá potvrzení přírody. Ovšem jaké, když ani filozofie se neshodne na tom, co dnes příroda je a co znamená? Musí být tedy příroda dnes potvrzena jedině vymezením se nebo odkazem k ní jako k nějaké abstraktní kategorii? Titul Against Nature pochází z anglického překladu symbolistní klasiky z pera J. K. Huysmanse, A rebours (česky Naruby), vydané v roce 1884. Ale zatímco v románu dá ústřední postava Des Esseintes před naturalismem a materialismem přednost idealismu a mysticismu, umělci zařazení do této výstavy výše zmíněné „ismy“ směšují a vytvářejí všeobjímající formalismus rozličných osobních a osobitých podob, v nichž je forma a postup dokonale sladěný s vlastním obsahem. A právě toto zhroucení hranic mezi osvícenskými binaritami zajišťuje dialog děl vytvořených touto skupinou umělkyň a umělců se současnou evropskou filozofií a uměleckou produkcí. Tato tvorba však není navzdory své současnosti pouhým příznakem přítomného okamžiku. Umění na výstavě Against Nature se opírá o formální a historický základ svých konkrétních disciplín a dosahuje jisté úrovně nadčasovosti.
Edith Jeřábková & Chris Sharp