Pod čím dál víc žhnoucím sluncem středoevropských prérií se, stejně tak jako už po staletí, na okamžik rodí jedna důvěrně známá touha vyrazit na cestu tam někam – jinam. Tu však komplikuje nejasná představa o tom, co vlastně vůbec znamená být tady a teď.
Vzhledem k tomu, že se nacházíme v centrální, a přesto jaksi okrajové pozici, nezbývá než uvažovat, jakým ze světových směrů se vydáme. Kulturní bezdomovectví amerického snu a nikdy nenaplněné cesty na Západ v tomto případě zachraňuje odklon k tisíciletími prověřenému snění o kolébce evropské kultury. Pokud ale všechny cesty vedou do Itálie, bude finální destinací Řím, nebo spíš Bibione? A jedí vůbec skuteční Italové pizzu?
Říká se, že cesta je cíl, ale byla by škoda předbíhat. To odjezd je souboj, v němž se utkávají možnosti s očekáváním, že se někde za jednou z výhodných nabídek cestovních kanceláří a online platforem skrývá příležitost být tak trochu někým jiným a přitom konečně sám sebou. Snění a stesk po místech, v nichž život čeká tam někde za horizontem, ať už na Jihu, na Východě, či na Západě, jsou však nevyléčitelnou nákazou, která sama sebe požírá zevnitř. Třetí díl série Wild Wild Beast ale není jen lecjaká tragédie. Je to spektakulární a chutná hostina, dalo by se říct festa, v níž se doslova špagetový western zaplétá do husté omáčky z opakujících se chyb a snahy podkopat druhým i sobě nohy. Těch má v tomto případě o pár navíc každý ze skupiny chimér, které jsou ztělesněním představ o východoevropské bestialitě lapené v tělech, která náleží mytologii jiného kontinentu.
Nezbývá než připomenout, co v jednom ze svých textů zmiňuje jedna z nejzásadnějších mystiček 21. století Lana del Rey: „… it’s just a state of mind – it turns out everywhere you go you take yourself‚ that’s not a lie.“
Barbora Ilič
korektura textu: Jan Kovanda
