Publikum tleská, doznívá znělka, na scénu přichází Umělkyně a Kurátorka.
Kurátorka: Je 18:00 a právě vysíláme váš oblíbený pořad Štěstí pěstí. Pohodlně se usaďte a prožijte s námi tuto after-party, kde hra nikdy nekončí. Tohle sice není bingo, ale čísla vám zaručeně zamotají hlavu.
Soudkyně: Dnes rozhodujeme o svobodě. Zákon je náš manuál, ale výsledek nikdy není předem zaručen. Jedeme podle náhody, bez přestávek. Startujeme, rotujeme!
Kurátorka: Musíme se spokojit s tím, že náhoda je často určující. Nikdy nevíme, jaké číslo padne. A navíc, ti, kteří stáli před soudem odpoledne, prostě měli smůlu – možná proto, že soudkyně byla unavená. Soudní systém je komplikovaný. Eufemisticky řečeno. A sázky jsou vysoké.
Podívejme se do dějin. Veřejné popravy byly událostmi, jež přinášely zábavu shromážděným davům, které se přišly podívat na výkon trestu, na vlající šibenici, jako by se jednalo o divadelní hru. Byl to spektákl se smrtícím účinkem. Lidé skandovali a pobízeli kata k vykonání popravy. Justice se v tomto kontextu nejeví jako neutrální rozhodovací aparát, ale jako inscenované představení, jehož formát se mění podle dobového vkusu. Ať už se rozhoduje kladívkem, hlasem publika nebo vyřazovacím heslem „Inferno!“, výsledek má stále rysy hry, v níž jsou v sázce lidské životy. Rozhodnutí se tak tváří jako logický závěr, ale realitou je, že se jedná o směs pravidel, improvizace a nevyslovených předsudků. Vítěz bere svobodu, poražený roky života. Publikum – tedy společnost – sleduje, jak se hra odehrává, a spokojí se s dojmem, že spravedlnost byla vykonána. Můžeme si vsadit na to, že výsledek soudních procesů je založen pouze na faktech a racionální logice? Co když ale tato „spravedlnost“ byla ovlivněna banálními faktory, například hladem či únavou? Co když byl soud zmanipulován a podplacen? Na co se můžeme spolehnout a komu můžeme věřit?
Vzpomeňme na televizní show vysílanou na TV Barrandov Soudkyně Barbara (2015–2023), která působí coby skutečný záznam soudního procesu. Soudkyně vystupuje jako arbitr každodenních dramat, obhájci i žalobci sehrávají své role a účastníci předkládají důkazy, jejichž věrohodnost je podřízena především efektu pro diváka. Tisíce domácností sledují tento pořad, aniž by si nutně uvědomovaly, že se baví inscenací. Je tento pořad s 15% na Česko-Slovenské filmové databázi reziduem na veřejné popravy bez smrtelného verdiktu? Na 60 minut se i my můžeme stát soudními vykonavateli, křičet na obrazovku a explodovat jako kukuřice v mikrovlnce.
Soudkyně: Stop! Zastavte ten svůj monolog a raději si pojďme vsadit.
Kurátorka: Na spravedlnost?
Soudkyně: Na doživotí? Roztočte ruletu soudního procesu!
Kurátorka: Než se dozvíme verdikt, rozhlédněme se kolem sebe. Chtěli byste 33 let konzervované zeleniny, 23 let samotky nebo 6 let all inclusive? Tohle jsou jen střípky toho, co můžeme získat. Pořad Štěstí pěstí , který vám připravila vizuální umělkyně a výzkumnice Lenka Tyrpeklová , nabízí VIP pohled do výstavního projektu, v němž je soudní proces připodobněn k televizní show s prvky hazardní hry, kterou můžete sledovat z pohodlí vašeho domova - ale jako návštěvník našeho LIVE pořadu můžete být s námi ve studiu a být přímo u procesu. Zde můžete být svědky narativně pojatého prostředí, které je (ne)efektivní v tvorbě mimiker.
Hlavním atributem je červený koberec, lesklý a nádherně vyleštěný, připomínající rudou cestu hollywoodských hvězd. Červená barva je symbolem autority, moci, varování i závažnosti. Svou sytostí připomíná rudou barvu Netflixu, která divákům automaticky signalizuje drama, napětí a důležitost dění.V soudním prostředí koberec vyjadřuje prestiž a vážnost místa a zároveň vizuálně signalizuje, že každý krok učiněný na něm je součástí formálního a významného procesu, který nelze brát na lehkou váhu.
Na druhé straně vidíme odhalující se scéničnost studia – přísně formální soudní síň kontrastuje s prázdným prostorem, jejíž výraznými elementy jsou červená lavice a osvětlení. Tato scéna jako by sama hovořila: “Kdo zasedne na trestní lavici? Nebo je tohle místo vyhrazené samotce?” Červené světlo, polofunkční a částečně nestabilní, vzbuzuje nedůvěru a pochyby, jak dlouho ještě vydrží svítit. On Air! Ve vzduchu se vznáší otazník - visí mezi spravedlností, nejistotou a verdiktem, který nelze odvrátit.Tyto instalační atributy fungují na pomezí kulturního artefaktu a vrtkavých kulis symbolizující nevyzpytatelnost soudního systému. Mříže, které nás pomyslně uzavírají do našeho studia, též vyjevují umělost a vykonstruovanost našeho pořadu. Líbí se vám tady?
Mechanismus rozhodování, jenž se tváří logicky a pevně ale ve skutečnosti podléhá neviditelným faktorům mimo kontrolu. Ve videu, utvářejícím jednu část výstavní scény, se tento princip přímo propojuje s hesly z prostředí kasin a hazardních her, například s odkazem na ruletu. Tento satiricky vykonstruovaný soudní proces působí jako groteskní, bizarní a temná verze televizní reality show o soudnictví. Je stejně nesmlouvavý, neomylný a spravedlivý jako Soudkyně Barbara . Eskaluje do techno brutálního ravu, kde soudkyně, zástupce, obhájce a další hlavní členové v obskurním extatickém stavu tančí, zatímco si přikyvují a ďábelsky se smějí. Z tanečního sevření přecházejí do vítězoslavné mašinky. Odcházejí ze soudního panoramatu a opět se navrací, čímž dávají tušit, že tato mašinérie nikdy nekončí. Baví vás tento záznam – zatančíme si?
Diskokoule i ruleta se stále točí. Horečka stoupá.
A jaký je tedy rozsudek? Vinný či nevinný?
Soudkyně: Je to jen další číslo na kole naší rulety, které se právě zastavilo. Proto vám dnes neudělím ani trest, ani osvobození. Udělím vám jen to, co tento systém rozdává nejčastěji – nejasnost, pochybnost, čekání. Verdikt zní: rozhodnutí se odkládá. A mezitím hra pokračuje. Doufám, že jste se dobře bavili. Uvidíme se zase za zítra. Tentokrát budeme začínat od 8. hodiny ranní do 8. hodiny večerní. Soud bude dlouhý.
Lenka Tyrpeklová je vizuální umělkyně a výzkumnice, která ve své tvorbě dlouhodobě zkoumá limity a slabiny českého vězeňského systému a důsledky trestání, jež mají celosociální vliv. Prostřednictvím umění podněcuje ke kritické diskuzi o společenských změnách a nutnosti vězeňské reformy.
Od roku 2017 realizuje umělecko-vzdělávací projekty přímo ve věznicích, zejména ve Věznici Bělušice, kde společně s dalšími umělci rozvíjí aktivizační programy zaměřené na divadlo, výtvarné umění, podcasty i film, jejichž úkolem je vytvářet bezpečný prostor pro vyjádření, sebereflexi a tvořivost odsouzených.
Její výstavy Dno Den (HYB4, 2023) a Už tam budem? (Šalounova vila, 2025) otevřeně reflektují nefunkčnost systému věznic a vysokou míru recidivy, která v Česku dosahuje až 70 %. Zároveň kladou otázky, zda je možné svobodu (znovu)konstruovat i za mřížemi, a zda nesvoboda nezačíná už v samotných mechanismech systému, který ji uděluje i odebírá.
Lenka svými projekty v galerijním i mimogalerijním prostoru navazuje dialog s vězněnými osobami i širší veřejností a nebojí se zasahovat do citlivých společenských oblastí a bořit předsudky. V centru její práce stojí vždy otázka, kdo má hlas, kdo je slyšen, a co může umění změnit, když ho pustíme za zdi, které si společnost postavila.
Je spoluzakladatelkou Institutu nesvobody, platformy, propojující osoby s žitou zkušeností výkonu trestu s aktéry z oblasti umění, vědy, teorie i aktivismu. V roce 2025 představila tvorbu vězňů jako součást disertační práce na AVU.
