Zatáčky plné objektů
Druhá část video série divadelní skupiny D’epog s názvem Wild Wild Beast, která se dala všanc do rukou filmařky a střihačky Marie Šprincl, nese podtitul jak ze Tří pokusů prozaika a dramatika Petera Handkeho. Tento podtitul je O tužce, židli a talíři. Osobně bych přiřadil do tohoto výčtu podtitulů ještě Ježíše, jehož příběh je zde také mocně uchopen a vyprávěn. Název z kategorie půvab sám.
Pět divokých bestií (aspoň v této video sérii) z brněnské skvadry, která s oblibou přeskakuje mezi různými formami, jazyky, prostory a médii, avšak je přednostně divadelní úderkou, se ve zdánlivě volném sledu podrobilo až warholovským sólovým výstupům před kamerou v podobě „screen testů na téma“, aby jejich výpovědi byly smontovány do přelévajícího se vyprávění o předmětech a krutých historiích s nimi spojených. Předmětech možná latentně nevinných, od nichž takřka nic bestiálního nečekáme, které jsou domácím objektovým slabikářem všedního dne, ale zde jsou spojeny do příběhů ve značné míře svázaných elementem násilí, boje, škůdcovství a snad i přímého sadismu. Na půdorysu jakýchsi vyabstrahovaných figur, jak z imitace westernu, se pět anonymních postav v kovbojských košilích věnuje imaginativní naraci bez přímého zobrazení. Nic není doslovně zobrazeno, jen divákova představivost dostává mocné krmivo. Mezi jednotlivými výpověďmi či snad až přímo výslechy nejsou jasné vazby. Autorka užívá několika silných režijních chmatů – výpovědi před jejich jasnou tečkou trhá, tváře aktérů vizuálně deformuje do podob digitálních netvorů nebo snad přímo démonů, ale hlavně mezi samotnými bloky nebuduje jasné motivické mosty, avšak cosi jiného – každý samostatně odklání do ztracena po zatáčce, jejíž konec je kdesi za zákrutou či rohem a nevím, zda cesta výpovědi je pak zaslepena či naopak pokračuje po dlouhé cestě dále. Máme možnost zahlédnout jen úsek, výřez čehosi širšího. To stačí. Anebo nestačí.
Nevíme, odkud to přichází, k čemu se vyprávění osamocených kovbojů vztahuje, jaký klíč k naší realitě nám dává a ani kam to míří. D’epog mnohdy kreuje jakýsi paralelní vesmír, virtuální realitu s prostší technologií, nebo klidně za pět korun. A tento vesmír má zákonitosti, kterým lze leckdy těžko rozumět. O to je lákavější se právě o porozumění snažit, uvěřit, že tento svět je možný a aktéři jsou jeho správci, dveřníky, těmi, co mají mapu, ale poodhalují z ní jen malé útržky nebo ji nasvěcují ve slabém světle. My diváci máme šanci cosi zahlédnout průzorem, sbírat úlomky a střepy ze světa bohatého a věřit, že imaginace má onu všechnu moc. A že někdy není třeba nutné přímo rozumět, že stačí to na sebe pustit, plout s tím, podlehnout. Zakoušet. A pak se ohlédnout zpět.
Oproti prvnímu dílu je toto však vizuálně kompaktní epopej z výjevů, jež sice před sebou uhýbají, ale mají jeden primární vizuální kód, jenž je jen tu a tam prolomen vpádem obrazů z prvního dílu, který působí jak psychedelický mix obrazů různého rodu. Rodu pornografického, kentauřího, westernového, trampského a popově úderného. Druhá část nemá intenzitu sprchy s hudbou třeba Snap!, ale natahování na skřipec popisu, lhostejno zda zaujatě i melancholicky, s úšklebkem, bohorovnou ironií nebo vnitřním smíchem.
Postavy jsou leckdy sice zpovídaní, ale také jsou kaplany svého světa, který tenduje k omezení barev, stáčí se po spirále a miluje ony odklony kamsi. Možná to jsou prosté chmaty režisérky, ale daleko spíše v nás její gesto vzbuzuje tušení, že za viditelným obrysem cesty je další zatáčka a další zatáčky se skrývají nad i pod obrysy zahlédnutého výjevu. Že za každým rohem se skrývá další roh, že vidíme jen obrysy věcí, jejichž cíl je nám skryt. A že to, co je původně všední, se stává vehikulem sadistické video romance, že i tužka, židle, talíř (a osoba Ježíše) s sebou nese napětí mocné jak přestřelka na trampské osadě u Sázavy, nebo v imaginárním Nashvillu.
