Volání Volavky
Volavka je film o parku Stromovka, ale nejen o něm. Možná je spíš záznamem o nás, lidech. O tom, jaké aktivity v místech městských parků provozujeme - a neexplicitně tím ukazuje, nakolik jsme vzájemně formováni: lidé parkem a park lidmi.
Jakou úlohu parkům v dnešní společnosti a v našem každodenním bytí dáváme? Většinou se setkáváme s tvrzením, že parky jsou místem, určeným pro relaxaci a odpočinek. Trávíme v nich svůj volný čas a nabíráme „novou energii“ na život „tam venku“, v hluku a shonu města. Z jaké historie a z jakých struktur a mechanismů vychází podoba tohoto největšího pražského parku? A jak jsou s ním naše činnosti proplétány?
Přímo ve Stromovce jsem strávila (a trávím) podstatnou část svého života, konkrétní místa v ní mám zapsaná hluboko do paměti. Jedním ze středobodů mého dětského světa byl vykotlaný strom na kopečku nad rybníky, ve kterém jsme si se sourozenci vytvářeli imaginární dům. Rybníky do své současné podoby byly rekonstruovány až v letech 2015-2018, před velkými povodněmi v roce 2002 (i po nich), bylo toto území bývalého dna velkého rybníka, založeného Rudolfem II., z dnešního pohledu neopečovávané a divoké. Vodní plochy byly spíše více či méně bahnitými loužemi, obklopenými křovím a obsazenými kachnami. Teprve při psaní tohoto textu jsem zjistila, že zmíněný kopeček je nazýván „dubovým pahorkem“ a je uměle vybudovaným (tehdy jediným) ostrovem také z doby Rudolfa II. Imaginární dům, který ale v našich očích byl opravdový, jsme ladili do detailů. A to například včetně kloboučků z dubových žaludů, ze kterých se v naší hře staly, díky mému nejstaršímu bratrovi, vypínače světel. Pokud si chtěl člověk rozsvítit, musel vložit prst do kloboučku, zasazeném čepičkou do kůry stromu. Pravidelně jsme se na místo vraceli a bratr opravoval napáchané „škody“ na elektřině, které se staly za naší nepřítomnosti. Občas jsme ke stromu přišli a byl obsazen někým cizím – v těchto chvílích jsem pocítila, že „náš“ dům není zcela naším – možná to bylo pro mě jedno z prvních uvědomění si veřejného prostoru a jeho fungování. Dům nám byl posléze vzat, naštěstí až v době, kdy jsem o něj už neměla zájem: strom byl po povodních pokácen a konkrétní, nejen imaginární dům, tak zmizel – nikoli však z mojí paměti. Ještě dnes po pár desetiletích na místo chodím s určitou opatrností – vlastně tam moc pobývat nechci.
Nechci, aby se mi hmatatelně zhmotňovala neexistence tohoto stromu.
Hlubší a obecnější, nejen osobní historie Stromovky, je obsažena už v jejím názvu: Královská obora Stromovka. Tato, původně lovecká obora, byla založena zřejmě ve 13. století Přemyslem Otakarem II. Podle údajů na stránkách www.praha-priroda.cz byla veřejnosti zpřístupňována od roku 1500 jednou ročně, na svátek svatého Gottharda – už zde můžeme tedy začít úvahy o veřejném prostoru a hodně opatrně i o „trávení volného času“ nejen šlechticů a panovníků. Představuji si, že na tento svátek bylo povoleno i méně privilegovaným vrstvám lovit tamější zvířata. Ve druhé polovině 16. století a především pak za vlády Rudolfa II. byla obora zásadně přebudována – zejména díky Rudolfově štole, která dodnes napájí místní rybníky. Zcela zpřístupněna veřejnosti byla obora v roce 1804 a od té doby, především pak koncem 19. a začátkem 20. století, prošel park modernistickými úpravami, směřujícími k současné podobě „krajinářského“ městského parku. Uvažování o podobě parku souvisí i s rozšířením konceptu „volného času“ mezi širší skupiny obyvatel – zkracovala se pracovní doba, lidé ve městech obecně bohatli a postupně se tento nový čas mohl zaplňovat zábavou a odpočinkem. I v těchto intencích můžeme hledat počátky aktivit, které Martin Netočný ve Volavce zaznamenává.
Martin Netočný se i ve svých jiných dílech a výzkumech zabývá „popisem současných znaků urbánní krajiny“,[1] kdy právě parky „chápe jako vzorové modely krajiny, ovlivněné estetickými a konstrukčními principy z počátku moderní epochy“, v nichž „to, co je pro měšťana divoké, je na jejich území kroceno a usazováno do pohledově libého, protože obecně srozumitelného, rámce“. V těchto úvahách si pokládá otázku – která je, byť ne explicitně, ve Volavce zodpovězena – „Má volný čas, trávený například v parku, své přesné rámce? A pokud ano, jak v nich můžeme být svobodní?“. Ony „rámce“, o kterých mluví, se z mého cca třicet let starého úhlu pohledu proměňují a zároveň získávají stále pevnější obrysy, co se v parku “má” a “nemá”.
Celá Stromovka doznala v novém tisíciletí značnou úpravu – s Martinem jsme se několikrát bavili o tom, že například divočejší křoviny už v ní v podstatě nenajdeme. Nejen tato skutečnost ukazuje, nakolik chápeme upravená a vyčištěná místa jako součást našich představ o městské krajině, podle kterých má být primárně bezpečná. Některé elementy a bytosti jsou v ní (v představě a i ve městě) nechtěné a tudíž vylučované. Urputná snaha radnic a obyvatel o hygienickou čistotu měst, jejíž počátky u nás nalezneme především v 19. století, se prolíná i do vizuální typizace parků a posléze i do v něm konaných aktivit. Všichni se ve Stromovce určitým způsobem podřizují psaným i nepsaným pravidlům a podle nich řídí svou činnost. Tyto rámce, pravidla a jejich narušování zachycuje Netočný ve svém filmu – stává se situovaným pozorovatelem, zároveň ale i nenápadným aktérem. Film vznikal během všech ročních období a kombinují se v něm motivy návštěvníků a zároveň těch, kteří se o park starají tak, aby byl udržován podle v podstatě stále modernistických představ.
Martin Netočný mi sdělil, že je pro něj zásadní zkoumat východiska našeho poznání, zproblematizovávat to, co říkáme, když mluvíme o parku, člověku, aktivitách, volném čase, mimolidském světě a koneckonců i o tom, jak tvoříme vyprávění o určitém místě. Samotné „umístění“ parku v našem stále-ještě-dualistickém světě, ve kterém rádi přemýšlíme v intencích jako je příroda/kultura, zvíře/člověk apod., vlastně nefunguje. Park ze své podstaty z těchto kategorií vypadává, je prostorem liminálním, na pomezí. Je městem, kulturní krajinou a v určitém smyslu modelem, či simulakrem (Netočného slova) volněji bující přírody někde za městem.
Volavka nenápadně ukazuje propustnost a fluidnost těchto lidských (modernistických, humanistických apod.) škatulek. V drobných scénách, které, spíše než aby k nim Netočný přicházel, přicházely ony k němu, se ukazuje rytmus dění v konstruovaném a v podstatě lidském prostoru, který je ale neustále „narušován“ přírodními elementy, které do našich lidských pravidel můžeme vytvarovat jen částečně a s velkou námahou. Všichni se pak stávají aktéry, které prostředí vytvářejí – a Netočný jim poskytuje prostor, který jen jemně režíruje – na místě či v postprodukci. Ve Volavce (i jiných svých dílech) klade důraz na dialog, odehrávající se v konkrétním časoprostoru, přičemž výsledná podoba filmu je jeho částečným záznamem. Pomalu poodkrývá vrstevnatost dění v parku a nenápadně ukazuje ztrátu kontroly v situacích, u kterých máme pocit, že je pod kontrolou máme. Dalo by se říci, že žijeme v době, ve které se snažíme za každou cenu předcházet rizikům – viz ona zmiňovaná bezpečnost – tudíž i v parku eliminujeme všechny prvky, které by jen trochu mohly nebezpečí připomínat. Například neexistence nezkrocených křovin (krom rododendronového a azalkového svahu) je pak toho konkrétním ukazatelem. Některé věci ale ovlivnit nemůžeme a protože na ně nejsme zvyklí, umí nás překvapit ze zálohy – hluk koncertů nebo automobilů, smrad čističky nebo vůně z grilování, díra v zemi, ve které si vyvrkneme kotník, pyl, na který máme alergii, setkání s bezdomovectvím či klíšťaty. A jsou samozřejmě i horší věci, které by na světě být neměly, ale bohužel i ty se stávají, například násilná napadení v brzkých ranních či večerních hodinách. „Nebezpečné to však je proto, jelikož je to nevypočitatelný radikál ve zdánlivě bezpečném prostředí“ říká Martin.
Film Volavka zaznamenává především struktury, mechanismy a stereotypy onoho zdánlivě bezpečného prostředí parku. Rutinnost aktivit, narušovaná pouze jednou hereckou figurou, které si však nemusíme vůbec všimnout, rozkrývá střípky našeho lidského bytí. Ruch a hluk strojů, které vytvářejí filmový soundtrack a v pozadí narušují jinak klidné dění nám připomínají, že za hranicemi parku může být všechno jinak. Ve filmu se nedočkáme narativu ani katarze v podobě příběhů „klasické“ kinematografie. Volavka není podle Martina Netočného příliš vstřícná k diváctvu, při našem rozhovoru padlo i slovo „nudná“. Dějová linka je spíše cyklická a repetitivní než lineární, nudit se tedy bude ten, kdo očekává vyprávění s katarzí. Podle autora film nejlépe funguje v galerii, kdy návštěvníci často přijdou o začátek či konec, což nakonec vůbec nevadí. Volavka stojí někde na pomezí kontemplativního zklidnění, ale pokud se, jako diváctvo, nezřekneme aktérství (tedy poskytneme vlastní časoprostor pro toto dílo a doopravdy ho zavnímáme), může nás kreativně proměňovat. A nakonec, když se vrátím k mému dětskému stromodomu – přemýšlení o dění ve Volavce nás vrací do minulosti (třeba i té modernistické) a i tu může zpětně proměňovat. Jako mě donutila přemýšlet o Stromovce mého dětství a narušit mnou daný stereotyp myšlenek a aktivit. V podstatě mě skoro poprvé přivolala na dubový pahorek (a tím i proměnila jeden z mých stereotypních běhů Stromovkou) na delší čas – a ukázala mi jeho stále živou přítomnost, bez ohledu na moji časovost. A zároveň, třeba jen drobně, Volavka může přeměňovat představu o svobodné budoucnosti – i pak budoucnost samotnou.
Tereza Špinková
[1] Citace vycházejí z textu Martina Netočného, publikovaného na Radioacustice na Českém rozhlase, viz: Orsolya Kaincz & Martin Netočný: What Was Wor(l)d Must Be Blurred, https://radiocustica.rozhlas.cz/orsolya-kaincz-martin-netocny-what-was-world-must-be-blurred-9062915.
