Co znamená, že má být současné umění, a aktivity s ním spojené, udržitelné? Co to znamená nejen v termínech šetření životního prostředí, ale také finanční udržitelnosti a samozřejmě i jako aktivní snaha instituce svou vlastní praxi nastavit tak, aby neubližovala, nerozdělovala společnost, nezneužívala privilegia viditelnosti, jednala ve prospěch celku? Jak zařídit, aby každý a každá mohli mít své místo, kde mohou svobodně říci, co cítí, co zažívají a co si přejí? Může to zatím znít jako fikce, jako obrázek z utopické kulturní civilizace. Ale dá se říct, že taková výstavní instituce zároveň neexistuje a zároveň existuje. Neexistuje v tom smyslu, že bychom mohli jednoduše odškrtnout položky seznamu. Existuje v tom smyslu, že o tom někdo uvažuje, promýšlí podmínky a problémy takového pohádkového zřízení a postupně se principy maximální udržitelnosti (jak bychom takový pokus mohli nazvat) snaží naplňovat v kolektivní praxi.
Ale je tu Display. Tedy ten druhý, z popela tranzitdisplaye povstalý fénix Sdružení pro výzkum a kolektivní praxi Display, kde se fikce potkává s realitou, tělo s technologií a jasná vize s nabídkou „pojďme to aspoň zkusit“. Jenže není všechno jednotný kolektiv, co má více hlav, a tak můžeme i v rámci Displaye rozlišit jednotlivá kurátorská zaměření.
Zbyněk Baladrán se, společně se Zuzanou Jakalovou, věnují sérii výstav pod názvem Třídní boj ve třech dějstvích. Zaměřují se v něm na rozkrývání nerovných pozic, z nichž jednotliví členové a členky společnosti startují a dále jednají, navazují přátelství i spojenectví.
Zuzana Jakalová, spolu s Hanou Janečkovou, se věnují feministickým přístupům k tělu, psychologické, zdravotní a zkrátka všeobecně institucionální péči o nás samé. Jejich série se jmenuje Multilogues on the Now (od 2017) a důležité je pro obě kurátorky propojování a upevňování toho, čemu říkají koalice: tedy vztahy, které nemají původ v účelu, ale v užitku. Ideálně pro všechny zúčastněné.
Hana Janečková se pak dlouhodobě věnuje strategiím, jimiž umělecká díla, zahrnující pohyblivý obraz, zacházejí s identitou (Colour Eating, 2020), jejím vymezováním anebo naopak potvrzováním. Ve videu popisuje svůj kurátorský přístup jako snahu „jít za reprezentaci“, jinými slovy: zahrnovat celé, rozporné, nedokonalé, krásné i perfektní lidské bytosti do vyjednávání o budoucí podobě našeho světa.
Lukáš Likavčan se dlouhodobě soustředí na roli technologií ve formě virtuálna (Technologies of the Sacred, 2020) anebo platforem, které stále víc ovlivňují naše možnosti, schopnosti a zkušenosti. V neposlední řadě nám však umožňují zprostředkovat například i toto video mnoha lidem mimo naší karanténní bublinu.
Respirátory a roušky, které členové Sdružení pro výzkum a kolektivní praxi – Display během rozhovoru mají, odkazují právě k vzájemné starosti o druhé, k péči, která někdy může znamenat naše vlastní nepohodlí, ale ve větším měřítku znamená úlevu pro někoho jiného někde jinde. Ochranné prostředky však zároveň způsobují, že jejich promluvy působí velmi vážně a jakoby bez emocí. Jsou to přitom právě emoce a tělesně prožitá životní zkušenost, respektive proces jejich zviditelnění a vyzdvihnutí coby rovnocenných argumentů ve společenských diskusích, co je jedním ze společných témat napříč aktivitami Displaye. Staví na těchto základech (a v budoucnu zřejmě bude ještě více) svou praxi utváření prostoru (fyzického i mentálního), kde umění a sama instituce jsou prostředkem k promýšlení udržitelnějšího fungování společnosti jako souhrnu kolektivů.
Anežka Bartlová
