Čtvrt století po Sametové revoluci je stále zřejmější, že si česká společnost neví rady s jejím odkazem. Do diskuze o výkladu tohoto období vstupuje galerie Artwall s projektem slovenského umělce Martina Piačeka nazvaným: Václav Havel / Vymývání. V jeho podání se nástrojem symbolického vymývání stává mýdlová busta Václava Havla.
„Piačekovo dílo je záměrně mnohoznačné. Proces vymývání může odkazovat ke ztrátě paměti, k vymývání mozků i k alibistickému mytí rukou,“ zdůrazňuje Zuzana Štefková, jedna z kurátorek projektu. „Název je parafrází Havlových dramatických děl a přihlášením se k poetice jejich absurdního humoru,“ dodává k tomu autor.
K významu svého díla Martin Piaček zároveň říká: „Zajímá mě proces instrumentalizace hrdiny, to jak se konkrétní člověk mění v abstraktní symbol a jak je jeho odkaz následně používán či zneužíván.“
Postava Václava Havla je typickým příkladem této instrumentalizace napříč politickým spektrem. Jednou je oslavován jako bojovník proti komunismu, jindy kritizován za svůj údajný reformní komunismus, je označován za utopistu, ale i zatracován jako podporovatel vojenských konfliktů. Jeho zastánci vyzdvihují Havlův zájem o lidská práva a staví je do protikladu s dnešním pragmatickým poklonkováním Číně, odpůrci zase poukazují na jeho politickou naivitu, či na problematickou podporu bombardování v průběhu války v Jugoslávii a schvalování invaze do Iráku. Pro jedny je nedostižným ideálem, pro jiné představitelem nestandardní, nestranické politiky nebo politického kýče. Příznačné při tom je, že kritika přichází zleva i zprava. Pro pravicově zaměřené odpůrce Havla je výraz “pravdoláskař” synonymem pro (často levicového) ideového škůdce a z úst komunistických funkcionářů zní „havlista“ jako nadávka. To vše v době, kdy se periodicky objevují pokusy o zlehčování zkušenosti českých disidentů, a kdy je citelná i opačná tendence, tedy odpůrce režimu idealizovat a stavět na piedestal.
„Ideály mají tendenci „blednout“. Piačekovo dílo je možné chápat jako varování, aby se manipulace s ideály nezměnila v absurdní drama.“ doplňuje spolukurátorka výstavy Lenka Kukurová.
V tomto smyslu tedy není odkaz Václava Havla stejně jako interpretace listopadových událostí a jejich smyslu jen záležitostí historie, ale především zápasem o podobu dnešní vnitrostátní i mezinárodní politiky a směřování současné společnosti.
