Dvakrát se mi zdál stejný sen. Stál jsem na úpatí kopce a pozoroval slábnoucí sluneční paprsky. Z mírně zvlněné krajiny vyzařoval klid, stmívalo se. Náhle se na obzoru objevil oranžovožlutočerný dým, prudce stoupající k nebi. S malým zpožděním se v dálce ozval ohlušující výbuch a vypukla válka. Po probuzení se v obou případech dostavil pocit důvěrně známého. Pocit tak neodbytný, že jsem pojal podezření a začal usilovně pátrat, kde jsem ten obraz už viděl. Časopisy, internet, nebo staré noviny na záchodě. Každý interiér se zaplňuje možnými významy. Z místa, ve kterém žijeme, se postupně stává sebereferenční znakový systém. Dříve či později, může na sebe vše přijmout sílu nebo formu znaku. Je pouze otázkou času, kdy si toho všimneme.
Sen je náš soukromý interiér, kam se každou noc vracíme. Vnitřní obytný prostor, který na sebe bere podobu toho, co ve dne žijeme a v noci očekáváme. Interiér, jehož diskrepance je tak zjevná, že pravděpodobně nelze pochybovat o tom, že sen je druhý život. Ve snu říká vše “já”. Každá promluva se proměňuje v neproniknutelnou řečnickou figuru. Lingvistika snu. Před očima se vynořují obrazce, připomínající kryptické partitury nebo slepé mapy. Na nezřetelném pozadí se objevují fragmenty cizí abecedy. Pečlivě vypracovaný obrazový slovník, jehož jednoznačné významy se rázem po probuzení stávají neuchopitelnou chimérou. Typografie snu. Technické výkresy neexistujících budov. Kartonový model v neznámém měřítku. Architektura snu. A nakonec světelný otisk sítě, jejíž vlákna září do tmy. Fotografie snu.
Výstava Usínám hluboko v noci představuje určitý redukcionistický jazyk, který neodkazuje k tradici minimalismu, ale čerpá z estetiky orfismu, na níž aplikuje svůj vlastní diktát nevědomí. Výsledný tvar by se dal přesněji určit jako výstava-sen. Na začátku byl skutečný příběh, nepostrádající prvky napětí a humoru. Příběh, který byl zfilmován, ale já jsem ho neviděl. Příběh, který nebudu vyprávět. Je třeba se zmocnit věcí během jejich spánku. Výsledkem je redukcionismus, vyznačující se až snovou posedlostí vždy jedním konkrétním motivem. Motivem, který se podobně jako opakovaný sen neustále vrací, aby připomínal možnosti dalších začátků.
(V textu je na dvou místech volně citováno z českého překladu knihy Dokonalý zločin)
Jiří Havlíček
