Tomáš Uhnák (*1984) nemá zatím na internetu biogram delší než pár vět, využívám tedy tuto možnost, abych se pokusila zformulovat jej posvém. Uhnák sám mi to ale trochu (samozřejmě konstruktivně) komplikuje: kromě rozhovoru se sebou samým, který slyšíte v profilovém videu, se to týká například i jeho oblíbeného citátu z poloviny 19. století, který sám považuje za ten, který jej prý nejlépe charakterizuje:
Jakmile se totiž práce začne dělit, má každý pro sebe určitý výlučný okruh činnosti, který je mu vnucen, z něhož se nemůže vymanit; je lovcem, rybářem nebo pastevcem anebo kritickým kritikem a musí jím zůstat, nechce-li ztratit prostředky k životu — kdežto v komunistické společnosti, kde nikdo nemá nějaký výlučný okruh činnosti, nýbrž každý se může zdokonalovat v jakémkoli oboru, řídi společnost všeobecnou výrobu, a právě tím mi umožňuje, abych dnes dělal to, zítra ono, abych ráno lovil, odpoledne rybařil, večer se zabýval chovem dobytka, abych po jídle kritizoval, podle toho, na co mám zrovna chuť; a přitom se ze mne nikdy nestane lovec, rybář, pastevec ani kritik.
(Karel Marx, Německá ideologie, 1845)
Už při pohledu na životopis se vyjasňuje, proč zrovna tento Marxův citát (a také, proč se nikdo nehrne do sepisování všech Uhnákových aktivit): vystudovaný umělec z Akademie výtvarných umění (2006–2011, ateliér Jiřího Příhody), skvělý kuchař a největší gurmán na umělecké scéně (v dobách, kdy tyto aktivity propojoval si vysloužil přezdívku „český Tiravanija“) s dlouhou aktivistickou minulostí. Ta začala už aktivitami v akademickém senátu AVU a Studentské komoře rady vysokých škol, v jejichž rámci spolu s Vasilem Artamonovem a Václavem Magidem vytvořil výstavu s mnoha reprízami Možnosti studentského života (2011) o roli studentstva jako autonomním historickém, politicko-společenském činiteli.
Aktivní byl i v iniciativě proAVU, jež přispěla zejména k dlouho potřebné strukturální a personální proměně naší nejstarší akademie umění. Uhnák je též pravidelný účastník antifašistických demonstrací a průvodů i akcí za klimatickou spravedlnost, ale i aktivní účastník oficiálních konferencí o zemědělství, politice produkce potravin. Politická ekonomie potravinových systémů je pro něj dlouhodobě důležité téma, o kterém napsal řadu textů (pro A2, Deník Referendum, A2larm, Institut úzkosti a další). Ostatně rozhodl se nedávno ještě i pro roční magisterské studium oboru „Food Policy“ na City, University of London, kde zkoumal paradigmata, která sociálně, kulturně a politicky utvářejí prostředí českého (a československého) zemědělství a krajinotvorby.
Podobné téma, rozšířené o zkoumání nových agroekologických a sociálních modelů a jejich politického transformačního potenciálu potravinových systémů, řeší v rámci doktorského studia na Zemědělské univerzitě v Praze. Paralelně pak zvládl ještě učit jeden semestr jako vedoucí Ateliéru sochařství na UMPRUM (2018–2019, spolu s Edith Jeřábkovou). Podílí se též na fungování AMPI(Asociace místních potravinových iniciativ), konkrétně na mezinárodním síťování a vytváření kolektivních politických strategií transformace potravinových systémů, ale i domácí fungování různých KPZ(tzv. „kápézetky“, což je zkratka pro komunitou podporované zemědělství). Vlastně tedy Marxova idea není tak úplně daleko od Uhnákovy pravdy, jen ji naplňuje nějak napřeskáčku.
Mnohost oborů a směrů, kterými svou pozornost cílí, klame. Ve skutečnosti totiž můžeme vysledovat průniky a svého druhu „specializaci“, která spočívá v „expertním generalismu“, jak to sám pojmenoval. Tedy ve snaze po cíleném a vědomém zobecňování a propojování různých oblastí zájmů. S tím je pak spojené neustálé vyjednávání uspořádání různých režimů měnění světa. Těká tak mezi útěkem od umění a jeho kritických, komplikujících, a zároveň osvobozujících a často naivních strategií směrem k vědě a všemu tomu, čím jsme (doslova) živi a opačným pohybem směrem do protektivní ohrádky umění. Tvoření ale samozřejmě není daleko od sázení a analýza politiky od post-kritické umělecké produkce - k obojímu je nezbytné mít určitou míru přehledu o současném dění, touhy měnit společnost a sebe k lepšímu, talent a nadhled.
Když píšu „čím jsme živi“, nemluvím pouze o jídle, myslím všechny bytosti. Živé stejně jako ty neživé a dokonce i nebytosti, respektive hyper-bytosti (půda, příroda). Žijeme totiž ze vzájemných vztahů a právě tuto touhu pochopit složitost světa a být jeho participující součástí popisuje pojem „metabolity“, který Uhnák vetkl do názvu profilového videa. Samotný rozhovor Renety Rudého praporu s Kumatem se točí kolem analýzy vytváření hodnoty v pozdním kapitalismu, rozboru fungování vykořisťování a odcizování tomu, čemu jsme zvyklí říkat příroda a také kolem tzv. konglomerátů (tedy hezky česky „slepenců“) jednotlivých společenství včetně jejich zájmů, tedy tzv. sociálních agregátů.
Úběžníkem Uhnákova přemýšlení je tedy pojem sdílení a spojování: všestranně prospěšné, pevné a přece do určité kritické meze flexibilní vztahy, které buduje na všech úrovních a ve všech skupinách, kterými se zrovna zabývá. Ve videu v jednu chvíli zazní jakoby motto celého tohoto slepence: „mám pomoci v reprodukci tomuto prostředí, anebo se mám sám také reprodukovat?“ Ukazuje se tak další důležitý moment, totiž otázka diseminace (moci i touhy): rozpuštění, které umožňuje následné splynutí s prostředím, odmítnutí vůle k řízení procesů výměnou za možnost být součástí a šetřit tak sílu pro momenty oslavující společenství. Ať už skrze revoluci anebo sklizeň – obojí má svůj čas a energii potřebnou pro další pohyb.
S poukazem na Uhnákovo umělecké školení si dovoluji interpretovat tvoření vztahů jako svého druhu dílo – s určitým nadhledem a vším respektem můžeme snad mluvit až o strategiích uměleckého výzkumu. Na tvorbu jako takovou se vesměs dostává čas, energie a potřeba díky zahraničním rezidencím, jež se specializují na průniky aktivismu, potravinových alternativ a umělecké tvorby (Kassandras, Athény; Delfina Foundation, Londýn; Felipa Manuela Residency, Madrid). Tomáš Uhnák se v Česku v roli umělce-autora představil nejčastěji jako součást aktivit sdružení P.O.L.E.(spolu s Vasilem Artamonovem, Alexeyem Klyuykovem, Václavem Magidem, Pavlem Stercem a Terezou Stejskalovou). Kurátorsky se podílel ale například i na programu Festivalu Fotograf (2016) s tématem Nature – Culture, kde též pro výstavu Společná sklizeň vytvořil procesuální instalaci z tržně nejúspěšnějších odrůd jablek.
Je ale vůbec potřeba odlišovat umění od jiných aktivit? Není totiž nakonec stejně větší rozdíl mezi rajčetem ze supermarketu a tím vypěstovaným na zahrádce za domem, než mezi Kumatem a Renetou Rudého Praporu?
