“Uprostřed lockdownu, ze kterého nebylo úniku a který jsem trávila s dítětem, jsem se rozhodla nesnažit se uniknout, nesnít o tom, co by mohlo být, ale vytvořit pro svou dceru výstavu. Výstavu, kde je princezna a vlk, kouzelné zrcadlo, nějaké ty nohy, loutkové divadlo a opilý námořník. Dvanáct látkových knížek a tři ptáci. Všechny tyto postavy, které žijí v našich příbězích, které si vyprávíme před spaním, jako ozvěna těch slavných a smutných časů, výrobce strachu a štěstí a centrální výdech tohoto nočního mozku.”
Ačkoliv posledním tabu v současném umění může být upřímná ilustrativní dětinskost, ne coby ironický postoj sloužící k zesměšňování a zdůrazňování autorčiny důležitosti, případně jako jiná země estetiky, do které může pole současného umění vpadnout a využít ji, ale jako skutečné sdílení něčeho laskavého a legračního s našimi nejmenšími. V tomto smyslu také chlupaté postavičky Julie Bény otevírají hlubší otázky, týkající se genderové konstituce autorství v umění. Performováním role “umělkyně – matky” Béna reflektuje také naturalizovanou podstatu pojmů “nezadaná/ý”, “dostupná/ý” nebo prostě “umělec – muž bez závazků” a tudíž toto uspořádání denaturalizuje.
Ale to, co vidíme, není jen gesto, ani projev na téma teorie nebo v oblasti výzkumně koncipovaného projektu, ale pouze každodenní realita, kterou umělkyně nechce uměle oddělit od své vlastní tvůrčí praxe, jak bývá doporučováno kvůli dodržení “standardů” profesionality. Toto však také vytváří výzvu: výstava pro děti by zůstala pouze gestem, ale to, co vidíme, je stejně tak výstava pro dospělé, vývoj dlouhodobé práce Bény o divadelnosti, která (opět) předváděním určitých přehnaných rysů předmětů a postav odkrývá domněle přirozenou podstatu pojmů definujících gender jako „roztomilost“, „mocnost“, „křehkost“, „záludnost“, „moudrost“, „zrádnost“ atd., pro které jsou pohádky ideálním zdrojem materiálu.
Výstava však nestojí pouze na pohádkovosti, ale dále rozvíjí divadelní a scénografická témata, která jsou v díle Bény vždy přítomna také jako tvůrčí mechanismy, jež umožňují určité usměrňování. Béna také představuje divadlo jako metaforu světa, kde je vše inscenováno, ale emoce, smích a slzy jsou, stejně jako u dětí, vždy prožívány skutečně. Oživováním těchto stereotypů, tím, že jim dáváme těla a potřeby, se najednou s celou jejich obludností stávají křehkými a mohou být oslabeny. A konečně v jejich slabosti mohou nalézt schopnost být milováni.
