Návrat k romantickým motivům v současném umění neaktualizuje jen melancholickou náladu, kterou známe z německých a českých krajinomaleb z počátku 19. století. Mnohem spíše si klade otázky po rozporech, kterým dnešní subjekt čelí. Jednou z možností, jak se s rozpory naučit žít, je společné vyprávění a sdílení narace. A když takové příběhy nejsou v místní tradici zakořeněné, je třeba najít nové, jak to navrhuje video Barbory Kropáčkové Tebe hrdino volám.
Dva udatní přátelé v plné křišťálové zbroji procházejí krajinou, cestu si klestí křovím a boty jim těžknou blátem. Střídá se noc a den, stejně tak krajina se mění, rytíři procházejí houštím, kolem jezírek, přes rozsáhlé louky, nízké lesy a opuštěné ruiny domů. Krajinu občas protne záběr na části industriálních budov, které děj zasazují do konkrétních lokalit. Každý, kdo žije v Ústeckém kraji, nebo ho dobře zná, hned pozná typická severočeská místa s těžební infrastrukturou: elektrárna Ledvice, důl Bílina, odkaliště Venuše, jezero Milada, Radovesická výsypka…
Kam ale rytíři doopravdy putují? Existuje jejich cíl vůbec? A nestává se jejich quest nakonec spíš únikem než naplněním proroctví?
Rytíři a pohádkový příběh se v současném pohyblivém obraze neobjevují náhodou. Naopak se stali silným motivem uměleckých děl, které aktualizují romantismus 19. století, a to nejen jako svébytnou estetickou inspiraci, ale primárně jako škálu emocí, k níž se obrací člověk unavený modernitou. Jenže melancholie plynoucí ze světa, který sám sebe žene do záhuby, už není způsobená jen odcizením od přírody. Naopak je primárně přímou zkušeností s tím, co toto odcizení způsobilo: krajinu, ve které se nedá žít, vzduch, který nelze dýchat, a vodu, kterou nejde pít. To zní jako klasická pohádková zápletka. Přijde však happyend?
Video Tebe hrdino volám sice s pohádkovými motivy i vyprávěním pracuje, neuchyluje se však k černobílému čtení na základě rozhodování mezi dobrem a zlem. Na půdoryse příběhu o dvou rytířích, které povolá jezerní víla, aby zachránili sužovanou zemi, za předkládá diváctvu jednotlivé obrazy s relikty lidské činnosti v přírodě. Možná ani nejsou dva, možná se jedná o rozpolcenou individualitu, o dva rysy, které si rozporují, a přesto se doplňují. Paradox moderního rozporu: hledíme otevřenýma očima nazpět, s hrůzou sledujeme běh dějin za námi, ale cítíme se bezradní vůči tomu, co přichází. Už dávno budoucnost nevítáme, proto hledáme útěchu v minulosti, ve fantazii, anebo v pohádce.
Pohádkové postavy a kouzelné křišťálové předměty nás vrací do doby před-historiografické. Tedy před tím, než se z tradice vyprávění legend a mýtů stala věda o původu společností a národů. Historické vědy si během osvícenství vzaly za svůj cíl vyprávět dějiny demokraticky, nejen z pohledu vládců a duchovenstva, ale pohledem na „objektivní“ vývoj. Svět se odkouzlil, měl se stát průhledným, a do centra všeho dění byl postaven člověk.
„Racionální schémata, která jsme vytvořili, abychom svět popsali a zorganizovali své chování v něm, najednou tvoří hradbu mezi námi a světem. Z toho vzniká touha po znovunalezení nebo opětovném vybudování ztracené jednoty se společenstvím i s přírodou. Romantici reagují na tuto touhu po harmonii a zároveň velmi dobře vědí, že už není dosažitelná. V tom tkví romantická melancholie .
Romantismus v současném umění tyto emoce znovu podněcuje, vytváří prostor pro jejich sdílení, ale bylo by mylné po něm očekávat jakékoliv rozuzlení. Obrací však naši pozornost k mimolidskému. Ve videu Tebe hrdino volám konkrétně ke krajině, která je pozměněná těžbou uhlí a jen velmi pomalu se obnovuje. Dva rytíři, rozpolcené Já moderního člověka, se tváří hrdinně, ale nakonec působí až parodicky. Nějaký význam a vztah mezi námi a světem ale hledat musíme, i když je v tom určitá ironie, protože právě tento vztah je již nedosažitelný. V jejich odhodlání snad určitá úleva spočívá, stejně tak jako v tradici vyprávění.
Co si však počít v místě, které své vyprávění stále hledá? Region severních Čech je typický pro svou unikající mytologii, která je vždy nově utvářena, případně odmítána a potlačována. Barbora Kropáčková motiv vykořenění, který je Sudetům vlastní, rozpracovávala už ve své diplomce na AVU, tentokrát se k němu vrací obloukem, ale ne kvůli tomu, aby jej ilustrovala. Především se zabývá otázkou, jaké nové příběhy se v severočeské krajině objevují, a reaguje na ně vlastním vyprávěním o dvou rytířích. Ti ve svém povolání a následném putování vrství několik různých legend, které lidem pomáhaly zakotvovat se v místech, v nichž žili a žijí. Ať už to byla legenda o králi Artušovi a rytířích od kulatého stolu, kteří hledají svatý grál; nebo příběh o Horymírovi z Neumětel, který se do vyšehradského vězení (odkud utekl na Šemíkovi), dostal kvůli obraně zemědělství před těžbou rudy a cenných kovů ve středních Čechách; či postava jezerní víly, která se objevuje v propagačních materiálech ústeckého jezera Milada, nově zatopené jámy po uhelném dole.
Nejsilnější příběhy, které jsou s ústeckým regionem spjaty, jsou ty o hornických činnostech nebo o sklářském průmyslu. Obojí se ve videu Tebe hrdino volám objevuje, ale zároveň je k nim přidána legenda nová, legenda o hrdinech, kteří nakonec se záchranou krajiny neuspějí a jezerní královna jim jejich „Excalibur“ odebere. Rytíři, které hrají rapeři z ústecké crew Central Gang, sice nakonec happyend nepřinesou, možná to ale ani nebylo jejich cílem. Mnohem podstatnější je otázka, jaké společné vyprávění o minulosti i budoucnosti krajiny nabízí a jakou místní identitu skrze to konstituují.
Anna Remešová
Vypravěčka: Klára Suchá
Účinkující: Forest Blunt, Shaka CG, Klára Vlachová
Kamera: Tomáš Lumpe, Petr Kubáč
Textová předloha: Lukáš Černoch
Hudba: David Tichý
Kostýmy: Marta Štědrová, Antoním Štědra, Miloslav Štědra
