Dialog dvou fotografických cyklů s motivy zátiší a tapetou představují dvojí pohled na prostor. První pohled je fyzicky realizovatelný a skutečný. Je to svět, jenž je zarámován. Svět konečný a uzavřený, objektivně uchopený, vlídně perspektivní a viděný pozorovatelem z jednoho pevného stanoviště. Vládne zde líbezná materiálnost, ničím nerušená čistota a vitálnost, ke které se lze jen stěží obrátit zády. Takové jsou barevné fotografické studie na téma zátiší, které zde Tereza Kabůrková ukazuje. Vše je v nich pečlivě urovnáno, ale nikoliv naaranžováno. Panuje v nich domácká uvolněná atmosféra, ale nikoliv nahodilost. Všechny předměty zde mají své místo a jsou zachyceny se skromnou soustředěností. Zátiší v této podobě mají téměř posvátný charakter a každá krabička soli, snítko čerstvého kopru nebo uvadající květina skrývá patetický rozměr. Zobrazená mlčenlivá společenství reprezentují velkolepou jednoduchost a nedotknutelnost těch nejobyčejnějších věcí.
Druhý pohled je zde záměrně nasměrován odstředivě mimo rám obrazu – do imaginárního, neohraničeného prostoru představující svět, který už leží mimo naše veškeré chápání. Ten se otevírá v unifikovaných výsecích dvou kulturních krajin a jednoho klasicistního interiéru. Výřezy jsou sestaveny do dynamických a neukončených fotografických pásů. Fotografické zobrazení je zde podřízeno černobílé optice, měřitelné vertikalitě vidění a hypnotické cykličnosti. Narozdíl od barevných studií zátiší, kde může divák vnímat jasné optické formy, se v těchto obrazových pásech naopak tato možnost odpírá a viditelné jevy mizí. Krajinu nebo její dekorativní echo na freskách Kabůrková nezvolila náhodou – mohla využít přirozené napětí mezi plasticitou krajiny (architektury) a omezenou možností jejího pozorování.
Tereza Kabůrková své poslední výstavy, samostatné i společné, koncipovala jako systém protikladů nebo pandánů, kde ovšem nechybí pevný řád. Princip polarity rozvíjí i v aktuální fotografické instalaci v Galerii 35M2. V této významové superpozici autorka upozorňuje na prostý fakt, že prostor v žádném případě nemůže být chápán jako konečný a nikdy jej nelze uchopit v jeho celistvosti. Výstavu koncipuje jako příběh žánrových obrazů evokující malířskou tradici , kde může být hlavní figurou prostý element barvy nebo horizontu – respektive přítomnost či nepřítomnost těchto výtvarných prvků. Fotografické obrazy Terezy Kabůrkové ukazují převážně svět důvěrně známý, svět prosycený jejími vzpomínkami a emocemi. Kabůrková jej ukazuje nejen v jeho harmonizující jednotě, ale i v jeho brutální dvojakosti. Dokáže se totiž dívat na své bezprostřední okolí se zvláštním stabilizujícím způsobem a zároveň tuto schopnost podrývá nebo spíše ironizuje. Činí tak s nebývalou a odzbrojující něhou, která jí je vlastní.
Michal Pěchouček
