Štěpánka Šimlová již koncem 90. let výrazně spoluurčovala způsob, jakým se mediální obrazy nově vměšovaly do českého výtvarného umění. Činila tak originálním způsobem, který sofistikovaně expresivním jazykem médií odhaloval jejich vlastní sklon k romantizaci a dojemnosti, a který elegantní vábivost spojoval s melancholickou ironií. Š. Š. si je naštěstí dobře vědoma vývoje, který se odehrál za posledních dvacet let jak na (nejen české) výtvarné scéně, tak i v jejím vlastním díle. Právě proto se v poslední době odpoutala od práce s počítačem a vrací se různými způsoby zpátky k bezprostřednějším, „umělečtějším“ způsobům tvorby. Už ve své (…) výstavě v Karlín Studios (Tisloki, 2006) i v (…) projektu Vzduch Temže (Huntkastner artworks) se postupně odvracela od jednoznačných alegorií k podprahovosti vjemů, které se o to víc zarývají do vědomí, jenž je nakonec vždy a zcela individuální. (…)
Pavel Vančát, 7. 1. 09
