Dokument. Umělci, věrohodně opřeni o fakta naší reality, odhalují temné, hanebné stránky naší společnosti. Konkretizací roste autenticita díla. Co kdyby však přebrala otěže dokumentu fabulace a imaginace? Co když je fikce vlastně pravdou? Můžeme stále říci „natočeno podle skutečné události“?
„Ve filmu nebyl zabit ani zraněn žádný člověk.“ Užitková odhmotněnost uměleckých děl vede k zapomnění na jejich hmotné nosiče. Průmysl, který vyrábí syntetické materiály pro filmaře, zaměstnává tisíce lidí, dělníků, bez nichž by se výsostně nemateriální podstaty nedostaly ke svým příjemcům. Levná pracovní síla, nedůstojné životní podmínky, robotizace stříbrného filmového snu.
Co může být důležitějšího, než se dozvídat o problémech světa? Vidět je. Dokázat je najít, zvnitřnit a tedy na ně reagovat. Michal Blecha nás svým filmem přivádí do zchátralé továrny na výrobu a zpracování filmu ve východoberlínské části Köpenick. Vybydlenost svědčí o zániku, komentáře o nelidských podmínkách pracujících. Dovolí vám rukavice z vazelíny nebo cáry kůže visící z konečků prstů podlehnout nostalgii ztracených zlatých časů analogového filmu?
Výpověď je znepokojivá. Do prostoru výstavy se z vnějšího světa vlamuje sluneční světlo. Nejžlutější slunce je nejkrásnější slunce, více tepla, bezpečí, šťastné výsluní životů hereckých hvězd. Divákův dojem pohybu továrnou umocňuje čtyřkanálový zvuk. Matení smyslů není nepodobné barokně iluzivní výmalbě chrámových kleneb. Toto uvědomění si sebe sama, vlastních očekávání a emocí jako vlivové součásti scény (světa), je pro instalaci klíčové. Nejžlutější slunce je důsledkem pohledu na sluneční svit přes vlastní lokální filtr.
Petr Kovář
Práce vznikla v rámci podpory Artyčok.TV video open callu 2017
