Pro tvorbu Lucie Scerankové je charakteristický důraz, který klade na naše vnímání fotografie jako prostředku poznávání možných podob reality. Ta se přesto, i právě proto jeví jako relativní, proměnná, nebo se její pevná definitivní forma stává nedosažitelnou. Spíše než by byla otiskem reality z masa a kostí, se dnes fotografie chová jako technologie, jež vytváří realitu autonomní, které je krajina skal a moří vydána v milost a nemilost. Rozlišitelné subjektivní „já“ vstoupilo do obrazu a splynulo s ním v sen, v jehož verzi je svět už jen průmětnou představ.
Zásadní témata fotografie, čas a pohyb, jsou kategoriemi, které i přes touhu proniknout do jejich podstaty v každém dalším kroku pouze odhalují nedokonalost jakéhokoliv, byť usilovného pokusu o jejich absolutní definici. Představa o vlastní identitě se tak v porovnání s dimenzemi univerza stává předmětem výrazného nepoměru. Tento prvek práce s měřítkem je pro tvorbu Scerankové jedním z důležitých prostředků, jimiž se autorka vyrovnává s vlastní zkušeností reality. Tu převádí na obecněji pojímaná témata, k nimž se může divák vztáhnout prostřednictvím metaforických vykreslení a hrou s asociacemi. Nadále však také ponechává divákovi dostatek prostoru k hledání vlastních interpretačních východisek. Osobní zkušenost je z principu nepřenositelná, ale je připodobnitelná. Model, který vytváří specifické podmínky vnímání, je tak jedním z dalších důležitých bodů autorčiných úvah o povaze světa, jenž můžeme nahlížet jen skrze schémata, která nás situují do určitých diskurzivních a kulturních kontextů.
Obraz v pojetí Scerankové stojí na pomezí plochy a prostoru, kde jsme schopni pouze rozeznávat povědomé a uchopitelné formy, po kterých se natahujeme a přimykáme se k nim jako k cestě ve víře, že se na jejím konci dobereme významu. Chytré zacházení s archetypy a surrealistickými vizemi pracujícími s psychologií diváka nakonec obrací naší pozornost až k reflexi vizuální kultury a tradičním modelům čtení obrazu i současným změnám v pojímání subjektivního já v prostředí archivů sdílené paměti a jazyka.
Martin Nytra