„Jsem budoucnost i minulost, skulina v čase a prostoru, jsem podstatou veškeré hmoty […] Nemůžeš mi uniknout, jsem poháněn silami, které tu jsou miliardakrát déle než ty, drahý..” říká prach ve videu Annetty Mony Chişy Tell me, dust, about your complicated matter . Nelidské materiály, jako třeba částice prachu, znesnadňují samotnou svoji povahou běžné chápání světa, či dokonce celého vesmíru. Prach je současně malý i veliký, všudypřítomný i prchavý, viditelný i nepolapitelný, konečný i neohraničený, prehistorický i okamžitý a lidský i kosmický.
Pochází jak z našich těl, tak z galaxií vzdálených bezpočet světelných let a střetává nás s měřítky, která, byť s nimi dennodenně interagujeme, jsou často cizí a vzdálená. Tato cizí dimenzionalita (mimo)lidské hmoty, její životnost a kreativita vstupuje také do práce Anetty Mony Chişy, která se jak ve svých samostatných projektech, tak ve společné tvorbě s umělkyní Lucií Tkáčovou, často pokouší spolupracovat a spekulovat s mimolidskými materiály a inspirovat se/nás jejich tvořivostí. I program Ateliéru hostujícího umělce [/umělkyně] na AVU, který v loňském roce Chişa vedla, se proto snažil vést produktivní dialog s hmotou a zkoumat její rozdílné historie a budoucnosti.
Při hlubším zaměření se na materialitu, její povahu či reaktivnost, se nám totiž ukazuje, že samotná hmota je aktivní – stejně jako my produkuje svět a mění jeho podobu. Její mimolidská kreativita, vytvářející planety, útesy nebo zrnka prachu, se ale organizuje v radikálně odlišných časech a rozměrech, než jsou ty lidské. Materiály tak na jednu stranu unikají možnostem našeho chápání, současně nám ovšem mohou říci mnohé o nás samotných, o našich vztazích s druhými a s okolím. Hmota totiž v sobě nese také stopy lidských aktivit, vsakuje, inhaluje, hromadí a šíří odpady společnosti a otáčí je proti živým i neživým obyvatelům planety. A právě prach svoji formou vystihuje tuto souběžnou vzdálenost i blízkost materiality, absorbuje i přenáší „naše” problémy a současně je také překračuje, aby se vydal vstříc jiným rozměrům.
Filozof Reza Negarestani píše, že „každá částice prachu s sebou nese jedinečný pohled na hmotu, pohyb, kolektivitu, interakci, afekt, diferenciaci, kompozici a nekonečnou temnotu – krystalizovanou databázi nebo zápletku připravenou (...) k tomu, aby byla vyprávěna.” Tyto jedinečné příběhy padají na Zem z vesmíru po tunách, pocházejí z našich technologií, zvířat, komínů, stromů nebo z nás samotných. Jejich rozmanitost tak zpochybňuje i lidmi budované hranice (například polovina částic prachu jen nad Severní Amerikou pochází z jiných z/Zemí), neboť v sobě nehierarchicky spojuje fragmenty téměř všech vesmírných entit, nezávisle na původu. Vybízí nás k vidění věcí (a lidí) pospolu. Vnímat jejich rozdílné příběhy, které jsou ale odjakživa propojené ve složitém spletenci materiálních vztahů.
I každý nádech nás tak spojuje s ostatními, každým dotekem (prachu) se dotýkáme sebe i druhých zároveň. Perspektivou prachu – nebo hmoty obecně – se také lidé ukazují jako součást mimolidských měřítek. Jeho produktivní a proměnná povaha odhaluje, že oddělenost člověka od přírody je čistě fiktivní a učí vidět nás samotné (a naše jednání) v šíři planetárních vztahů a jejich hluboké časovosti. (Umělecké) naslouchání materiálům vede k odbočkám v ryze lidských příbězích a může sloužit jako nekončící inspirace, přesahující hranice chápání nebo imaginace. Ukazuje totiž, že jako lidé jsme neustále „ve vztahu” s druhými. Jak píše Negarestani: „Dýchejte, jak zhluboka chcete, prach se stejně nikdy nevyčerpá”.
Jiří Sirůček
Video vzniklo při příležitosti pedagogického působení Anetty Mony Chişy v Ateliéru hostujícího umělce na AVU v letním semestru 2020/21.
