Když Martin Luther v roce 1522 přeložil bibli do němčiny tvrdil, že tak učinil proto “aby i ten poslední německý sedlák mohl číst bibli jako já.” Přes Lutherovy nepochybné překladatelské kvality a perfektní znalost původního textu se tak nestalo a němečtí sedláci bibli stejným způsobem jako Luther nečetli. Jejich interpretace byla zásadně odlišná. Následovaly dva roky německých selských válek, ve kterých stál Luther pevně na straně protireformace. Sto tisíc rolníků bylo zabito.
Dnešní pohled na protestantismus většinou příliš nezdůrazňuje, že zaútočil na důležitý pilíř katolické víry a to pojem tajemství. To, že vlastnictví bible znamenalo po celý středověk bezprostřední riziko upálení z našeho pohledu vidíme jako útlak a cenzuru. Neuvědomuje si však, že pozitivní hodnocení pojmů jako je “transparentnost” nebo “odhalení” je také výsledkem určitého myšlenkového systému. Pro středověkého člověka nebylo nijak překvapivé, že víru “osvětlit” nelze, aby byla už z definice “vírou” její předmět a zákonitosti musely bezpodmínečně zůstat skryty.
Friedrich Nietzsche napsal, že “celkové rozšíření atheismu vysvobodí lidstvo z pocitu zadluženosti.” Zdá se, že měl pravdu. Vděčnost za život a svět jako dar totiž z Evropské kultury zmizela. Dále nám však již nezbylo než důvěřovat. Svět který má náš osud v rukou totiž již nikdo neřídí a jeho zákonitostem rozumíme ještě mnohem méně než kdykoliv předtím. Mohli jsme však vlastně vůbec někdy věřit tomu, že jednou odhalíme vše?
Podle Mircey Eliade sakrální z našeho života nevymizelo, jen se přesunulo do oblasti nevědomého, kde jako nostalgie a puzení přežívá nadále.
Instalace Jana Pfeiffera by mohla byt zároveň hrobkou i svatyní. Prostorem kde vládne ticho a tma, kde absence světla a vyřčeného dává prostor spiritualitě a mystériu. Pfeiffer využívá archetypalitu tvarů oblouku a stupňované linie. Arkáda, schody ani brána však nikam nevedou, jako fragmenty odkazují k neviděnému jeho absencí. Harmonii čistých bílých tvarů a forem narušuje přítomnost spícího. Ten se k nám jako postavy navždy právě probuzených z Pompejí vztahuje s určitou naléhavostí. I on je vsak fragmentem – archetypem těla obracejícího k nám svou tvář. Formy, které užívá Jan Pfeiffer jsou symbolicky pregnantní, jsou zároveň obrazem a prezentovanou zkušeností.
Je nepochybné, že formy určitým způsobem naši zkušenost strukturují, otázkou však zůstavá jestli tato zkušenost pochází přímo z těchto forem či zda-li formy a následné scénáře s námi tvoří jakousi symbiotickou jednotu.
