Řada krátkých textů, anotací a úvodních prohlášení o tvorbě střední generace umělců, do jehož proudu bychom zařadili i Filipa Turka, vychází z tvrzení, že tvorbu autora či autorky není nutné dlouze představovat.
I přesto, že je Filip Turek významným hráčem na poli českého výtvarného umění a to zejména ve spojení s kontextem 90. let, lze toto tvrzení vnímat jako problematické.
Filip Turek (1968) patří ke generaci „porevolučních umělců“, kteří se prosadili v první polovině 90. let. Jeho jméno se objevuje ve většině historizujících materiálů, publikací a přehledových výstav o tomto období. Oproti svým vrstevníkům (David Černý, Milena Dopitová či Jiří Černický), je však Turkův pohyb na poli české scény nenápadný, pro nezasvěcené často až neviditelný. Pro někoho nedostatek ambicí, pro jiné upřímná skepse a nechuť se podílet na nemilosrdném kulturním průmyslu. O tom koneckonců vypovídají i webové stránky autora, které jakoby zamrzly v čase 90. let, nebo potřeba tematizovat a tím zpochybňovat zbožšťující roli umělce ve společnosti (O cenu Jindřicha Chalupeckého, 1995) a punc jedinečnosti, který s sebou umělecká tvorba přináší (Z dějin umění, 1993 – 94).
Filip Turek je klasickým post-moderním umělcem; akumuluje, kombinuje, prolíná, mixuje, rekontextualizuje. Jeho instalace a objekty jsou ztělesněním zdravého humoru, ironie a provokace. I přesto, že tvůrčí proces je pro Filipa Turka spíše intuitivní záležitostí – kombinací obrazu a kontextu, nežli systematickým konstruktem vybudovaným na čistě racionálním základu, jeho tvorbu lze vnímat jako formu reflexe společensko-politických aspektů.
Výstavu Přídělový systém, ve které autor představuje sérii nových objektů a instalací vytvořených speciálně pro výstavu, lze chápat ve dvou rovinách. První ze dvou rovin je v přímém vztahu k aktuálním společensko-politickým otázkám, jako je pocit nedostatku, možnost výběru a s ním spojená omezení, nebo vztah přítomnosti a minulosti, tedy formy dvou odlišných totalit, té komunistické a té neoliberální. Druhou rovinu výstavy lze chápat ve vztahu k problematice uměleckého provozu a umělecké tvorby obecně. Jedná se o úsměvný pohled na tvůrčí proces, materiál a omezení, které výtvarné prostředí a jeho provoz nabízí a o snahu tyto procesy tematizovat a kontinuálně zpochybňovat.
Markéta Stará
