Video Prázdná místa / A co ty Mirečku? dokumentaristy Jana Rouska, které vzniklo s podporou Artyčok.TV, vychází z jeho rozpracované doktorské práce na FAMU s názvem Československý koloniální film. Ta je založena na předpokladu, že kolonialismus se týká i zemí, které se na kolonialismu explicitně nepodílely, ale historicky z něj profitovaly.
Téma své disertace přibližuje Rousek takto: “Československý film například přebral ze západu koloniální stereotyp černocha, který stavěl na omezeném rejstříku rolí – černoch byl v západním filmu dlouhou dobu představován jako otrok, kriminálník, domorodý primitiv, bavič, erotoman. Tento stereotyp byl podporován vůbec fungováním kinematografického průmyslu – černoši historicky nedostávali tolik příležitostí jako tvůrci, proto nemohli dostatečně formovat diskurz sebe samých. Československá kinematografie tento model přebrala, ve filmech z období první republiky se například objevují černoši v rolích sluhů či barbarů, případně v rolích, jež jsou definovány především skrze tělesno, např. role boxera ve filmu Pudr a benzín (v hlavních rolích Voskovec a Werich, 1931). Socialistická kinematografie pak přinesla do historie zobrazování černocha jistou ambivalenci – černoši se v hraném filmu začínají objevovat v důstojnějších rolích studentů, pracujících či blíže neurčených postav. Koloniální smýšlení přestává být explicitní, stává se nejjasnějším, často propojeným s kontextem politického a obchodního zájmu východního bloku (např. filmy Křik Jaromila Jireše nebo básnická série Dušana Kleina).”
Jan Rousek názvem své práce odkazuje k textu teoretika Homi K. Bhabhy s názvem Místa kultury. Místa kultury interpretuje jako “...prostor, kde se v abstraktní i praktické rovině střetávají kolonizátor a kolonizovaný. Jsou to například rasové stereotypy, objevující se v kultuře a umění, ale také v mezilidské komunikaci nebo mocenských strukturách.”
Video Prázdná místa / A co ty Mirečku? chápe autor jako součást dekolonizačního procesu v rámci historie československé kinematografie. Jeho konceptuální metoda práce je založena na dekonstrukci a reinterpretaci původních scén z československých filmů Křik (rež. Jaromil Jireš, 1963), Jak básníci přichází o iluze (rež. Dušan Klein, 1984) a Dědictví aneb Kurvahošigutntag (rež. Věra Chytilová, 1992). Ve všech vystupují stereotypně zachycené černošské postavy. Rousek k této selekci říká, že “... vybrané filmy do velké míry reprezentují přístup československé kinematografie k postavě jiného, v tomto případě černocha, který ve snímcích vždy zastává vedlejší roli, často zesměšňovanou skrze svou jinakost – barvu pleti. Postava černocha pak vždy potvrzuje charakterové vlastnosti hlavní postavy, slouží jako jakési zrcadlo odrážející hlavní postavu (jíž je vždy běloch).”
V praxi Rousek záběr po záběru znovu natáčel dané scény na původních místech a lokacích, které můžeme vidět ve filmech. V jeho podání však spatřujeme tyto místa prázdná, bez herecké účasti, v nejasném časoprostoru. Slyšíme sice originální zvukovou stopu filmů, ale v momentech, kdy promlouvají postavy černošského původu, jsou jejich repliky vystřiženy a nahrazeny prostými titulky. Absence, chybění problematických momentů mu slouží ke zvýraznění koloniálních vztahů v rámci vyprávění jednotlivých filmů. Absurdita a esencialistická podjatost dialogů je zviditelněná právě díky narušení původního filmového zážitku. Klasické filmy, které do omrzení reprízují televizní stanice, jsou již součástí kolektivní kulturní paměti. Do té se samozřejmě otiskují i se všemi problematickými místy a tropy. Uvědomit si tyto tropy a podívat se na ně nově s kritickým pohledem má význam ve smysluzvýšení naší vnímavosti a citlivosti, které jsou nutným předpokladem ke změně našeho chování mimo fikční prostor filmu, v rámci naší každodennosti.
Jiří Žák
Video je součástí Téma 02: Zamést si před vlastním prahem
