Pohár vítězů a poražených

Jako „monumentální“ primárně pojmenováváme objekty výrazné svými rozměry, překračujícími běžné lidské měřítko. Nejdůležitějším kritériem skutečné monumentality je ale její vnitřní přesah a hluboká významová dimenze. Patrik Čabla /1977/ ve své tvorbě tento širší rozměr splňuje absolutně a ještě zvyšuje vnitřní napětí svých děl kontrastem monumentality s výrazně objektovým myšlením i s kontextem konvenčního materiálového uvažování. Už jeho diplomová práce z roku 2010 doslova „rozvážela“ svůj neuchopitelně široký dosah naprosto bez omezení. Košíky na kola zpracované jako objekty vycházející z české kutilské tradice i avantgardního tvarosloví, disponovaly díky své možné všudypřítomnosti takřka nepostižitelně ohraničeným přesahem.
Pohár vítězů a poražených se rozpíná od podlahy až po strop galerie k.art.on. Ačkoliv Patrik Čabla vystavuje jediné dílo, výstavní prostor je jím poctivě naplněn. Domnívám se, že to není způsobeno jen intimními galerijními dispozicemi, ale téměř posvátnou vertikalitou Čablova Poháru vítězů a poražených. Vertikalita, přirozeně předurčující jakýkoliv objekt k neopomentulené důležitosti nebo k uctívání, je ostatně tématem pro sochařství naprosto zásadním. Čablovo dílo svými konvexními a konkávními tvary snadno připomene barokně-klasicistní principy, ale jako konkrétní historický předobraz Poháru vítězů a poražených můžeme chápat Nekonečný sloup Constantina Brancusiho z roku 1938. Brancusi, tvůrce radikálních abstraktních vizí, které však formální redukcí neztratily nic ze své exprese, pomocí multiplikace dokonalého geometrického tvaru, dosahuje pocitu nekonečnosti a propojení s nebesy. Patrik Čabla k této chladné posvátnosti připojuje osobní rozměr vlastního vzniku díla, lehce čitelné otisky prstů v papírové hmotě snad ještě více zpřístupňují vyšší sféry, kterým strop galerie určitě nezabrání.