Asi každý zná ze školy premianty – spolužáky, kteří měli vždycky samé jedničky nebo nanejvýš dvojky. Takovou jedničkářkou je v kontextu českého a slovenského umění určitě Pavla Sceranková (1980) – a to bez ironie nebo despektu, jemuž jsou školní premianti ze strany svého okolí zpravidla vystaveni. Sceranková prostě kontinuálně podává výkony na výbornou, nebo přinejmenším velmi dobrou. V její tvorbě se opakuje moment humoru, hravosti, překvapení, tajemství. Přesto bychom neřekli, že je iracionální nebo čistě intuitivní. Její realizace vyžadují promyšlenou přípravu, jedině tak je možné uskutečnit „trikové“ efekty, které matou diváka.
Od videosoch nebo fotoperformací, v nichž ústřední roli hrálo vlastní tělo umělkyně (Sáčkování; Krabicování), přes pohyblivé objekty, s nimiž může různou měrou interagovat i divák (Was ist das; Up! no.2; Karavan lásky) nebo objekty pracující s optickými efekty a hrou pohledů (Zakázaná socha; 1400 wattů), až k artefaktům, které jsou příliš křehké pro fyzický dotyk (např. cyklus Návštěva doma; Prchající jelen) a jejich pohyb je pouze mentální – odehrávající se v naší hlavě. V celé této řadě se projevuje princip konstrukce, dekonstrukce, rekonstrukce. Nejde ale jen o chladný kalkul – i to, co je zdánlivě čistě mechanické, bývá podbarveno emocemi (Jdi pryč. Vrať se) nebo dokonce vlastními vzpomínkami umělkyně.
Nenápadný, avšak velmi podstatný je také zvuk, jako součást umělecké práce Pavly Scerankové. Ve videosochách je původní zvuk téměř rušivým elementem, který ale pomáhá vnímat dílo bezprostředně a videím zajišťuje autenticitu (Parkovací smyčka; Vystěhování. Nastěhování). Jindy zase hudební složka ozvláštňuje pohyblivý obraz natolik, že si nejsme jisti, co je důležitější, zda se vlastně nejedná o hudební klip (Viděno vzduchem, Kapusta, Klatov).
V poslední době se dá říct, že je tvorba Scerankové více literární – posunula se od doslovného provedení „kouzelných“ fyzikálních jevů (Vzduchoplno, 2000) k metaforám procesů na kosmické úrovni (Žena na měsíci, Kolize galaxií). Přitom je zde příznačné, že velká, univerzální témata jsou propojena s obyčejným a utilitárním (pletení) nebo lokálním (malovaná keramika a porcelán).
S tvorbou Scerankové se často spojuje adjektivum „křehký“. Křehkost je ale v případě této umělkyně jen jednou stranou mince – nejenom , že samotné, na první pohled fragilní artefakty prokazují překvapivou míru odolnosti a trvanlivosti při manipulaci, ale je tu i odhodlání a myšlenková pevnost, s níž Sceranková suverénně postupuje kupředu k dalším „jedničkám“.
Tereza Jindrová
