Letošní výstava diplomantů Akademie výtvarných umění v Praze se pohybuje tak trochu jako vlna, mezi budoucností a minulostí, mezi internetovou a barokní citlivostí. Na jedné straně je výstava realizovaná dnes – ve světě digitálního obrazu, globálních problémů a sociální sítí, na druhé straně se snaží formulovat sevřenou perspektivu setrvávající u tradičních přístupů a médií. Při přípravě výstavy jsme se toto napětí nesnažili nijak zakrývat, ale naopak ho koncepčně využít. Jedním z hlavních momentů je využití textilu – pro instalaci, tisky informací i popisek; tímto řešením jsme chtěli přistoupit k velmi složitému prostorovému i institucionálnímu zázemí nikoli hledáním kompromisů, ale cílevědomou, estetickou, a snad také trochu barokní prací. Jde nám nikoli o utvrzení mediálních, formálních a autorských hranic, ale naopak o jejich rozvlnění a odlehčení podél naznačených dualit vnitřku a vnějšku, subjektivního i objektivního, vážného a vzdušného.
První část výstavy v korzu Veletržního paláce se však otevírá pohledu zvenku skrze prosklenou fasádu. Instalace je v úvodu orientována na figurální motivy a médium sochy, pracuje s perspektivou a člení jednotlivá díla podle hmoty a míry abstrakce. V patře korza pak můžeme sledovat nuancovanější malířské a grafické práce, abychom se ve svižném rytmu přesunuli do chodby za velkou dvoranou, která sdružuje instalačně náročnější a intermediální díla; přes další prosklenou stěnu pak můžeme projít do haly A s dalšími malířskými a restaurátorskými díly. Členité třetí patro, opět rámované instalací s textilem, pak udržuje střídavý rytmus obrazů, objektů, ale také prezentace architektury.