Činila tak originálním způsobem, který sofistikovaně expresivním jazykem médií odhaloval jejich vlastní sklon k romantizaci a dojemnosti a který elegantní vábivost spojoval s melancholickou ironií.
Š. Š. si je naštěstí dobře vědoma vývoje, který se odehrál za posledních dvacet let jak na (nejen české) výtvarné scéně, tak i v jejím vlastním díle. Právě proto se v poslední době odpoutala od práce s počítačem a vrací se různými způsoby zpátky k bezprostřednějším, „umělečtějším“ způsobům tvorby. Už na své poslední výstavě v Karlin Studios (Tisloki, 2006) i v loňském projektu Vzduch Temže (huntkastner artworks) se postupně odvracela od jednoznačných alegorií k podprahovosti vjemů, které se o to víc zarývají do vědomí, jež je nakonec vždy a zcela individuální.
V poslední době můžeme sledovat snahy o vyvrácení postkonceptuální praxe, kdy se umění vrací nikoli k tomu, co dokážeme zproblematizovat, ale k tomu, co je nám dáno bez ptaní a s čím se dá jen zlehka vyrovnávat. Jsou věci, ze kterých se nevyzujeme, jen je můžeme stále dokola promýšlet, aby se nám přitom stále více rozpíjely do abstraktních tvarů. Výstava je tak vlastně postavena jako koncept, který je ovšem za hranicí jednoznačné čitelnosti a který své jádro teprve hledá během každého čtení, tak jako abstraktní sen. Lyrická detektivka? Abstraktní konceptualismus?
Otázkou celé výstavy „Neon“ je v podstatě to, do jaké míry lze konkretizovat či naopak abstrahovat pojem idyly, s její neodvratitelnou lákavostí a skutečnou nedosažitelností. Ta se zde rozpadá do podoby několikadílného různorodého dioramatu, postaveného na jazyce současné abstraktní malby, estetice 60. let i amerických filmech. Je to napůl divadlo a napůl výstava, jak je ovšem u Š. Š. běžné. Mohly by to být obrazy, pokud by to nebylo až moc jednoduché. Mohlo by to ve výsledku být abstraktní hororové video, kdyby to nebylo až moc nudné. Mohly by to být srdcervoucí poslední záběry filmů, kdyby to nebylo až moc dojemné. Mohlo by to také být osobní, kdyby to nebylo až moc divné.
Pavel Vančát
