Ve fotografické tvorbě Viktora Kopasze lze vysledovat dvě základní hlediska. První vyplývá z jakési klasické pozornosti k výrazové síle obrazu, která u fotografa souvisí s rozvinutím schopnosti přijmout specifika aparátu a přenést se do stavu jakéhosi androidního vidění, kdy smyslový svět paradoxně lze učinit lidskému pozorovateli viditelnějším skrze technické vystřižení konkrétních časo-prostorových úseků – okamžitých situací nebo „uviděných“ konstelací prvků. Jinými slovy řečeno, Kopasz je dobrým klasickým fotografem, což je důležité zmínit právě proto, že u jeho tvorby bývá zdůrazňováno zejména druhé hledisko, které tkví v jeho důrazu na konceptuálním přístup k tvorbě.
Toto druhé hledisko podle mého názoru úzce souvisí s jeho napjatým vztahem k osobní identitě a s dnes už dávným rozhodnutím prozkoumávat ji fotografickými a grafickými prostředky. Přítomné bylo už v jeho juvenilních fotografických knihách, kterými zprvu bezprostředně dokumentoval dobrodružství své klukovské party na jihoslovenském venkově, aby v nich postupem doby stále zjevněji objevoval potenciál experimentů s fotografickým obrazem. Ve zralých souborech fotografií, mnohdy nadále koncipovaných pro tištěné autorské publikace, jako by dál pokračoval v tomto osobním výzkumu, akorát poučenější a zahloubaný do různorodých motivů a témat, které mu fotografie přináší.
Coby slovenský Maďar, který už jako student zvolil za působiště Prahu, tedy – poněkud hrubě řečeno – jako pozdní produkt projektu mnohonárodnostního Československa, se přitom ocitl uprostřed štěpného procesu národních sebeurčení, které začal reflektovat ohledáváním své vícenásobné, ale vždy zčásti pozapomenuté nebo naopak dostatečně osvojené přináležitosti ke kultuře a jazyku. Kopaszův konceptuální přístup se tak zakládá na procesu neustálého překládání se, což se netýká pouze projektů, v nichž se svými kulturními (ne)identitami zabývá explicitně, ale také cyklů, v nichž obrazy podrobuje vizuálním dekonstrukcím, tlumočení do slov (vice versa) nebo do grafických obrazců. Významová řetězení či shluky na jedné straně, ale i estetické a formální asociace na straně druhé, se v jeho tvorbě stávají manifestací neustálého pátrání, jež je coby proces naléhavější, než definitivní rozřešení. V obecnější rovině ale Kopasz nezkoumá pouze sám sebe, ale představuje se (prezentuje) jako svého druhu „případová studie“, skrze níž lze znovu a znovu zkoušet skicovat reliéf našeho středoevropského spolubytí, v němž je více jak tisíc let trvající překrývání rozrušeno nepřehlednou sítí prasklin a zlomů.
Jiří Ptáček
