V roce 1979 jsem našel v Olomouci na ulici vyvolaný negativní film. V temné komoře jsem z něj na fotografické papíry zvětšil všechny snímky. Osvit jednotlivých políček negativu trval stejnou dobu a nebral v potaz rozdílnost expozice. Příběh byl vyvolán a ustálen. Tvar dokumnetu vykreslil svoji strukturu, frekvenci a četnost, ostrost a rozmlženost, tmavost a světlost, hustotu a řídkost, skutečnost a snovost. 31 spojitých obrazů, pás pevné paměti, zhmotněného času.
V roce 1996 jsem nalezený příběh vystavil. Bylo to v rámci kolektivní expozice Ztráty a nálezy v olomouckém Divadle hudby. Nikdo nijak zvlášť nereagoval. Jen náhodně přítomný Thomas Busch pravil, že je to “surreal – neskutečné”, nevěřícně kroutil hlavou a dlouze se smál.
Uběhlo dalších 17 let. Příběh se nezměnil. Je stále stejný, zapsaný v časové ose negativního filmu, jehož pozitivní obraz je jen pomůckou pro slabozraké. Změnili se čtenáři a s nimi způsoby čtení. Mezery před, za a mezi obrazy jsou naplňovány jinými významy a představami. Prostor uvnitř obrazů se však změnám brání. Příběh je fixní, prostě přítomný. Dnes, stejně jako před čtyřiatřiceti lety. Otázka možností jeho proměny není exaktní. Je třeba se ptát jinak: Jde o příběh zobrazujícího nebo zobrazovaného? Příběh fotografie, fotografovaného nebo fotografií?
Vladimír Havlík
