Možnosti hráče se konají téměř ihned po Urešově návratu z jihovýchodní Asie. Většina vystavených fotografií vznikla tam. Vyzradit exotický původ většiny snímků znamená zbavit je jedné z neurčitostí, se kterou autor počítá jako se samozřejmou součástí jejich recepce. Na úsečce mezi „daleko a tady“ je hypoteticky vzato nekonečný počet bodů. Na některé, jednotlivé snímky můžeme ukázat prstem a říct, že s velkou pravděpodobností vznikly na určité části této úsečky. Etnografickou či reportážní hodnotu ale nemají. Stejně jako nejsou turistickým dokumentem nebo osobním deníkem.
Prozrazení původu fotografií se tedy může jevit krok, kterým jeho fotografie něčeho zbavujeme, protože uvádíme příliš konkrétní okolnost. Připadá mi však důležité připomenout právě toto, když máme dojít k určení směru základních vektorů v jeho tvorbě.
Michal Ureš je senzitivní pozorovatel. Vyhledává ale pohyb prostorem. Při takovém pozorování je citlivější k „situacím“, které ho oslovují vizuálně a poeticky. Očividně je v silném spojení s fotografickými nástroji (technikou). To mu umožňuje předvídat pro nastalou situaci konkrétní výtvarné a emocionální vyznění. Stejně je tomu i při koncipování výstavního celku. Posuzuje nosnost sdělení podle toho, jsou-li tyto složky v souladu. Soulad je ovšem balancováním na tenkém laně, ze kterého lze sklouznout. Etnografie nebo reportáž by byly přesně takovým nešťastným nakročením, po které by následoval pád do propasti „narativity“. Nejde přeci o to, aby ilustroval nějaké reálie, nebo abychom skrze jeho snímky studovali. Jde spíše o vytvoření intimního vztahu k obrazu, který k nám odněkud přišel.
Na přístupu Michala Ureše je cenná rovněž samozřejmost, s jakou nám své soubory předkládá. Jako by o nic nešlo. Prostě spousta fotek. Nepřítomnost sofistikované koncepce nás vystavuje nejistotě, nechává nás před fotografií bez podpory. Při současném stavu výtvarné kultury je docela těžké přijmout, že jeho snímky jsou jen tím, čím jsou. „Vzít, nebo nechat ležet“. U Michala Ureše vždy najdu fotografii, kvůli které se rozhodnu pro „vzít“. Respektive fotografii, která si mě vezme sama.
Jiří Ptáček