Přemýšlím, co se změnilo. Možná nic, jen se rozrůstá to, co jsem už znal jako méně mohutné, rozvětvené a propletené. Stojím s Matoušem v impozantní hale Kafkárny, on připravuje kávu a já si prohlížím velký kruhový stůl s červeným ubrusem, několika použitými hrnky a nenakousnutými jablky. Ve všední dni zde pracují studenti*ky UMPRUM, ale poslední dobou se starý ateliér Bohumila Kafky občas otevře pro veřejnost. Matouš se o stará o první i druhé.
Následující den jsem doma. Pouštím si krátký film, co o Matoušovi připravil Ivan. Několikrát se pokouším o souvislý text. Přemýšlím, co se změnilo. Není ta zarostlá zahrada kolem Kafkárny odrazem jeho přechodu od sochařství k permasochařství? Sepisuji o něm text v bodech.
Dědictví zahrady.
Dědictví Kafkárny.
Dědictví soch pro architekturu.
Dědictví figurálního sochařství. Guttfreund, Štursa, Babylon i lidový betlém.
Dědictví židovských náhrobků, jejichž střepiny odlívá.
Dědictví v odlitcích soch na zanedbaném stadionu v Pardubicích (Přání, 2020).
Zodpovědnost k zahradě.
Zodpovědnost správce.
Zodpovědnost k židovským náhrobkům a k sochám ze stadionu.
Zodpovědnost k lidem a místům (Návrh sousoší pro Komunitní dům v Horažďovicích).
Zodpovědnost, která ho vede k omluvě za to, že Viniční kaple u Klučova bude z betonu. Na to mu povídám, že jestli se v něm tahle civilizace jednou utopí, tak ne kvůli sochařům.
Starost o zahradu, aby nepřestala být tím, čí se stala, když se o ní nikdo nestaral.
Starost o klid na práci.
Starost v sochařské architektuře opatřené pítkem pro ptáky (Zpívající fontána, 2019)
Starost rodičů o děti. Vzájemně se drží za ruce a kdyby nebyly sochami, procházely by se společně lesem (Na procházce, 2018).
Z návštěvy si odnáším malý odlitek. Podobá se stéle a lidem vypadne z automatu Artmat jakéhosi Českého centra. Na jedné jeho ploše je mělký reliéf dospělého stromu s rozvinutou kořenovou soustavou a rašícími listy v koruně. Na druhé muž a žena sázející sazenici. Nad nimi poletují ptáci.
