Instalace v galerii Fenester od Markéty Kubačákové s názvem Loket pobělohorský, čtyři prsty, pět zrn a čárka zkoumá relativitu míry a pohledu. Konvence dívání se na umělecké dílo má standardizované parametry, které zaručují, že všichni budou mít z prací na zdi alespoň nějaký zážitek.
Ženy většinou vzhlížejí vzhůru, zatímco vysocí muži se hrbí, aby si díla na stěně prohlédli. (Podobná situace nastává například tehdy, když se objímá žena průměrné výšky s mužem průměrné výšky: muž má opřenou bradu o hlavu ženy a dívá se po okolí, zatímco ta sleduje upadávající knoflíky na jeho kabátu, případně skrze průhled v jeho podpaždí hledí za jeho záda. Jejich pohledy se střetávají jen při záklonu jednoho a shrbení druhého.) Zatímco umělecké dílo vyžaduje divákovu individuální recepci, jeho prezentace (místo pro dívání se na něj) počítá s normovaným divákem, kterému je uzpůsobena.
Tyto normy jsou antropometrické, stejně jako bývaly staré jednotky měr – váhy, obsahu, délky, rychlosti… Měřilo se podle zvyků vycházejících z lidského vnímání a potřeb člověka v daném regionu. Normou mohl být střevíc panovníka, ale i obyčej určité vesnice. V průběhu staletí lidé rostli a míry se zvětšovaly, zpřesňovalo se také to, odkud která pochází. Z doby pobělohorské je velikost tehdejšího lokte úředně zaznamenaná do kamene na veřejích staroměstské radnice, aby si každý kupující mohl ověřit, zda jej prodavač neošidil.
Práce vytvořená pro prostor okna baru počítá s letmým nakouknutím chodců do výlohy. Většina z nich nejde za uměním, pouze prochází kolem a okukuje zdi po cestě. Jejich vidění se ocitá v koridoru, který je nejpřirozenější – pohled přímo před sebe a trochu k zemi. Stejný směr má i perspektiva člověka, který se krátce zastaví a koukne do výlohy. Vršek objektu sahá do výšky autorky. Malí lidé mají pohled rovně roztříštěný sloupky s mírami, pro vysoké jedince vytváří instalace prázdný průhled do vnitřní místnosti. Když se malí podívají šikmo vzhůru, spatří dno a rub díla, zatímco pohled svrchu dolů odhalí „exponáty“. Pro někoho je nadhled samozřejmý, pro někoho znamená snahu, kterou má dítě, když nedosáhne na pult, na nějž mu prodavač položil jeho oblíbenou zmrzlinu. Zatímco zjišťuje na co si stoupnout, aby pult přehlédlo a uchopilo kornoutek, zmrzlina pomalu roztává.
Markéta Kubačáková (*1984) je studentkou 6. ročníku ateliéru videa (Martin Zet, Jiří Ptáček) na Fakultě výtvarných umění v Brně. Absolvovala také VŠUP v Praze (2009) a UTB ve Zlíně (2007). Její umělecká tvorba se soustřeďuje na médium instalace a kresby. Je činná také jako nezávislá kurátorka a kritička.
