Namísto šému žertem prý kdysi oživený Kolektiv publiku předsedá svým nomádským, modře podsvíceným myslícím okem a ze všeho nejdřív se stává reprezentací i mediací rozhraní. Sám sebe Kolektiv – se svou pražskou členskou základnou – vnímá jako „otevřenou platformu pro spolupráci autorů algoritmických vizuálů a elektronických hudebníků“, jež „pořádá série improvizovaných performativních situací, které mají proměnlivý formát v rozmezí od koncertního vystoupení po instalaci v galerijním prostoru“.
Tou nejobvyklejším formou prezentace zůstává performativní, koncertní forma příspěvku hlásící se k uvědomělému prozumentství vyšší třídy, což se ale mnohem spíše než jako manifest či apel projevuje coby podprahově působící koncept – v dlouhodobém horizontu navíc posilovaný ozvěnou mnoha odborných pedagogických, kurátorských, publikačních či dalších uměleckých aktivit jednotlivých členů.
Kolektivní živá audiovizuální produkce, „kdy každý účastník vstupuje v reálném čase na principu technologické i sociální zpětné vazby do projevu ostatních“, pak s roztřepeným okrajem manifestního rámce odkazuje k širšímu kontextu a historii tzv. live codingu. Tedy tvůrčí aktivity – ve formě výtvarných, hudebních nebo třeba světelných choreografií – založené na psaní zdrojového kódu nástrojů pro hudební aj. produkci v reálném čase vzniku a prezentace díla a na simultánním zobrazení tohoto kódu v podobě textového nebo grafického rozhraní, ev. skrze další vizualizaci (zvukových) dat. Projekce desktopu se vznikajícím, větveným a přepisovaným zdrojovým kódem má přitom v praxi live codingu především ideovou až ideologickou funkci kladoucí důraz na transparentnost probíhajících procesů ve vztahu k percipovanému dílu. Tento „zcizující efekt“ pak live coding také významně odlišuje od formátu VJingových vystoupení.
Má-li Kolektiv avatara, je jím samotný jeho étos. Neřízená vertikála zvídavosti s pobaveným zaujetím protínající a čeřící hladinu klidné, zadumané vědoucnosti… povzbuzovaná vůlí k chybě s jejím kreativním potenciálem, ale také v důsledku utopickým imperativem „start from scratch“… s řadou separátních, podvědomých fascinací, libůstek a příručních automatismů zálohovaných kdesi v morku kostí a spouštěných společně s uživatelsky přívětivým rozhraním programovacích prostředí a jazyků s copyleftovou licencí (PureData, SuperCollider). Jeho stmelovací ritus přitakání otevřeným systémům, resp. open source softwarům a nástrojům spolupráce a sdílení kódu se přirozeně zrcadlí na různých rovinách fungování skupiny a Kolektiv jako takový tento vlastní ideový základ nakonec svým způsobem ztělesňuje – s deklarovaným fluidním obsazením, které ve výjimečném případě dokáže přesvědčivě zhmotnit i tak paradoxní rovnici, kdy 1 = kolektiv . Our <var kolektiv, member; kolektiv = (x..y); member = kolektiv [n];>.
Mimikry Kolektiv přesto nepěstuje, mnohem spíše naopak působí jako mem – rozpoznatelný v koláži z libovolného prostředí či kontextu, které jsou jím svébytným, identifikovatelným způsobem pohlceny a komentovány. Pod mostem, na schodech, ve vlaku, v lese, na nádraží, v průchodu, v bytě a konečně i v galerii nebo na festivalu probíhá naživo kolaborativní mediální sebezpyt vedený performativním, sebereferenčním gestem. Gestem, které je nepochybně funkční a které zároveň exemplárně zpřítomňuje demarkační linii podle Kittlera: mezi alfanumerickou elitou a počítačovým analfabetem (coby rukojmím korporace). Jeho vyznění a účinek se ovšem nutně a zcela zásadním způsobem proměňuje právě v závislosti na povaze a informační gramotnosti diváka.
Jakkoli upřímně míněné odkouzlování lesknoucích se black boxů s jejich tiše probíhajícími procesy lze totiž zároveň vnímat jako nedůsledný krok demaskující jen o trochu víc než svrchní lak na neproblematizovaných, protože neprohlédnutelných, černočerných základech, nebo naopak jako audiovizuálně působivé kouzlo „využívající živé psaní kódu vytvářející nástroje pro zvuk a obraz přímo před zraky diváků “, které v zájmu věci, tj. magického efektu donekonečna balancuje na hranici lehkého mystéria a pochopení. S případnou nečitelností, či dokonce paradoxní přeludností vlastního antiiluzivního gesta je však live codingová scéna konfrontována podobně jako kdysi třeba určité směry experimentálního filmu a jiných avantgard, jež samotnou povahu a podmínky svého vzniku tematizovaly právě za použití rekurzivních postupů.
Konečně, kolektivní étos je – této konfrontaci navzdory – v důsledku uvěřitelný a docenitelný, a to nejpozději při pohledu jaksi zboku. Totiž ve vztahu k již zmíněným, individuálním a v daném prostředí často nepřehlédnutelným aktivitám svých členů, které svědčí o konzistentním a hlubším zájmu o témata a problémy, jež se v live codingových sessions sbíhají, ale i skrývají za koordinovaný a současně reprodukovaný chaos. Ať už se jedná o přednášky a workshopy věnované nejrůznějším softwarovým i hardwarovým open source projektům, otevřené (filmové) laby anebo třeba divadelní režii, která při formování svého východiska odmítá jak fikci, tak i dokument, aby v přítomném čase a prostoru umožnila odehrát se reálnému společenskému procesu živě tvořenému nestálou skupinou performerů a herními prvky nediegetického charakteru a explicitně zcizujícího rázu. Our <member = kolektiv [n];> zde přirozeně pracuje s tím, že je to právě vztah, rilato či relace, co tvoří esenci kolektivu, a tudíž i jeho jen stěží naprogramovatelný šarm.
Lenka Střeláková
Zdroj citací:k-o-l-e-k-t-i-v.github.ioajlbjlt.net
