„Nic není v mysli, co předtím neprošlo smysly.“ (John Locke)
Jednu ze svých nových prací nazvala Kateřina Vincourová Dech za zdí. Z plastových odlitků torz a fragmentů lidského těla vytvořila podivnou srostlici, která může připomínat zvětšeninu neznámého mikroorganismu, kosterní ostatek pravěkého tvora nebo laboratorního mutanta pocházejícího z biologické laboratoře. Znepokojivou atmosféru celého výjevu podtrhuje do zdi zapuštěný plastový větrák, evokující mizící dech člověka či jiné živé bytosti: jako by odvětrával vzpomínky na minulost nebo zápach tlejících těl. Dech za zdí je ale rovněž ohromnou stavebnicí. Ukazuje na autorčin zájem o tvarovou variabilitu a o možnost skládání identických jednotek do nových seskupení a kompozic, které jako by kopírovaly nezastavitelný tok myšlenek, a rovněž její posedlost hrou. Stejně jako si dítě dokáže sestavit z těch nejobyčejnějších věcí nebo náhodně nalezených odpadků nový svět, pracuje také Kateřina Vincourová s banálními materiály a předměty. Vypráví jimi mikropříběhy vycházející z osobní i kolektivní historie a transformuje je do prostorových objektů a instalací.
Jakkoli lehkovážně, ba frivolně na první pohled některé z nich působí, což je dané i volbou materiálů spjatých s tělesnou intimitou (zbytků oděvů, ramínek na šaty, hřebenů, gumiček do spodního prádla), autorku spíše než hmatatelné tělo zajímá jeho nematerialita. Obrací se k „řeči“ těla – k nonverbální komunikaci sdělované (a sdílené) gesty, dotyky a pohyby, které jsou nositeli nevyřčených nebo nevyřknutelných pocitů a emocí a jež mohou být láskyplné, rozkošnické, ale také bolestné. Zároveň ji zajímá tělo v jeho nepřítomnosti – jako otisk, odlitek či vzpomínka; nejenže jeho prostřednictvím Vincourová vypovídá o naší křehké tělesnosti a o často uzurpátorském vztahu společnosti a kultury k naší fyzické podstatě více než tělo odhalené, ale poukazuje jím zároveň (byť nedoslovně) k tělu ohroženému, nestabilnímu, znesvobodňovanému či zapomenutému.
Významovou mnohoznačnost díla Kateřiny Vincourové ostatně dokládá také název její výstavy. Výzva „Kdykoliv si řekneš“ neodkazuje jen k příslibu tělesné slasti, jakkoli silnou asociaci sexuální oddanosti či erotiky na prodej vyvolává. „Kdykoliv si řekneš“ lze totiž na jedné straně chápat jako výraz lásky, která člověka naplňuje, ale bere mu zároveň část jeho svobody, stejně jako apel k osobní odvaze – k odhodlání měnit to, co se zdá být neměnné. Autorka jím promlouvá sama k sobě i k divákovi a na konec této věty lze přitom doplnit cokoli…
Martina Pachmanová
