Jan Uličný (16. května 1989, Praha)
„Jan Uličný je nejlepší z lidí své generace, jeho morální kredit, odborná erudice a člověčenství by měli být všem inspirací.“ (oponentní posudek diplomové práce, Človět tankist, Jan Uličný 2020)
Jan Uličný se narodil. V roce 2020 s jedničkou absolvoval AVU u Jiřího Petrboka. Kontinuálně se věnuje malbě, drobným kresbám, karikaturám a hudbě toho či onoho žánru, pracuje v zaměstnání.
Obecně lze říci, že to je člověk dobrý, osobitě nakládající s talentem brilantní realistické malby a vynikajícího vystižení hloubky individuálních charakteristik. Uličného výtvarná tvorba je co do obsahu specifická jemnou ironií, křupanskou přímočarostí až vulgárností. Toto vše je pak haleno do velmi řídké roušky neúmyslu a zdvořilostního pochopení a blahosklonosti. Jeho rukopis a zacházení s libovolnou výtvarnou technikou jsou vždy naprosto suverénní, přesné a jemně odstíněné. Ať už zachází s malbou na plátno či odpad nebo modelařivou sochou, resp. soškou.
Nutno dodat, že to co se Uličný snaží nepřiznávat v obsahu svých děl, neumí skrze technické provedení přesně kontrolovat. Technická excelence, lehkost provedení a nekompromisní kvalita jsou možná mnohdy největší překážkou autenticity jím tvarovaných figur a situací. Je mistrem kvalitní malby a exhibované skromnosti.
Hlavním námětem jeho děl jsou obskurní figurky nejrůznějších forem, mutanti, intelektuálové, antagonisti i lidé, kteří mu vyhovují. V jádru je jeho tvorba ryze figurální. Objeví-li se v jeho díle dílo bez postavy/znázornění charakteru, tak se vždy jedná pouze o náčrt kulisy pro další pokračovaní příběhu již zobrazených. Roztěkanost námětů v kombinaci s až neurotickým formálním řešením obrazů či dioramat přesně vystihují jinak efemérní společenské pohyby a světonázorové půtky.
Jsou to právě nevtíravost a uvěřitelně skromný tón, se kterými jsou skrze jeho tvorbu podávány nepříjemné pravdy co činí z Uličného práce, v kontextu nejrůznějších doleva orientovaných inteligentských snah o totéž, velmi ojedinělé a vzácné dílo. Umělcovou největší premisou je naprosté uvědomování si tohoto rozporu a jeho přesně zamířené využití ve prospěch vizuálně působivých kusů.
Uličný nepracuje v ucelených celcích a jako celek nemá jeho dílo konce, má pouze spontánní vývoj a je tokem, neživelným. Práce třebaže vzniklé naráz v etapách je vždy nejlepší nahlížet jako scénář či storyboard.
Kmenem Uličného uvažování o vlastní tvorbě je prostá otázka: "Kde to jsem?" V jeho podání se ovšem nejedná o pózu nebo planý nihilismus, ale o legitimní otázku, na kterou si vždy ústy svých postav odpoví s nadhledem a s výhledem, třebaže trpkým.
Jestliže autor neumí věci pojmenovávat, umí je pomalovávat a pomodelovávat a to není málo. Jestliže k pochopení autorova díla je vhodná představa čtení scénáře, tak jeho prizmatem se jedná o spíše o mapu, nedokončenou mapu všehomíra. A jestliže má být umělec skrze něco nemrtvý, tak to má být právě nedohled konce a Uličný ještě se ještě ani nedobral pořádně začátku, naštestí.
