Už v minulosti Lukáš Hájek několikrát reagoval na technologickou povahu současného světa a umění. Soudobé technologie se ale v jeho pracech setkávaly s technologiemi archaickými (například displej s perníkovým srdcem a pomlázkou) a hi-fi muselo přijmout vpád svého méně progresivního sourozence lo-fi (třeba když projekci rozhýbával vzduch zvířený běžnými domácími větráky). Samostatnou kapitolou pak byly Hájkovy instalace z balíků papíru odložených pro sběrné suroviny jinými umělci a kurátory. Tato řešení smí být připomenuta, protože se v pozměněné podobě opět objevují v objektech vytvořených pro G99. Mezi nimi nejvýraznější je model čtyřproudé dálnice v měřítku 1:1. Je postaven z papíru. Pýcha naší motorizované civilizace a stavba symbolizující její pohyb a výkonnost je zde čímsi o poznání důvěrnějším, protože lepení modelů z papíru není v kompetenci mamutích korporací či „papírových lobby“, ale je jednak činností výsostně individuální, jednak intimní zkušeností.
Hájkův low-tech a jím viděná blízkost mezi tříděným odpadem, folklórem, kutilstvím a v jiných případech třeba rybářstvím a turistikou nejsou konkrétně formulovaným umělecko-politickým programem. Jistěže do jeho realizací vnášejí humornou pokleslost a umělci i jeho umění srážejí hřebínek. V tomto ohledu je Lukáš Hájek typickým českým autorem. Avšak jeho hlavním cílem je provádět na této platformě poetické operace, v nichž konkrétní motivy, materiály a postupy mění své symbolické obsahy. Výsledkem není sdělení nového faktu, ale rozostření, které nechává hodně prostoru pro vlastní asociace. Snad právě proto Hájek čerpá ze spektra možných osobních zkušeností, nebo – jako v případě papírové dálnice – je na osobní převádí.
Objekty v G99 spojuje důraz na posuny podoby umožněné naším všudypřítomným vědomím perspektivních zákonitostí. Turistické a dopravní motivy podléhají úhlu pohledu a tam, kde pohled vládne, se zvyšuje význam formy. To neplatí pouze pro umění, ačkoli právě evropské umění učinilo z pravidel zobrazení viděného základní pilíř, který různě zpevňuje, přestavuje či podkopává. Hájkův přístup není demoliční, pouze „zobrazené“ transformuje s ohledem na dvě opory. První jsou ony dopravní stavby a značení nabízející nepřeberné množství inženýrsky důkladných i okamžitě zbastlených námětů, druhou je dobře zavedená estetika geometrického a minimalistického sochařství. Hájkovo proplouvání těmito vodami je intuitivní, zahleděné do formy a přitom pořád skromné a vědomě bezvýznamné.
