Stejně jako jeho slavná sestra, která vypráví po tisíc a jednu noc své nekonečné příběhy, aby přežila, její bratr dennodenně podává hlášení o životě, který kolem něj plyne. I on musí vyprávět s naléhavostí a horlivostí, smyslem pro detail a drama. Dokáže vidět v běžných lidských situacích nečekané souvislosti. Kdo ho nutí hlášení podávat? Komu je podává? Město se mění v džungli, kterou kráčí slon. Jde sám a pomalu…
Jan Boháč
Nutkání pokoušet se zprostředkovat někomu své vnitřní pocity či postřehy o okolním světě je všelidské, přestože se k němu váže řada omezení. Za prvé usilujeme o přenos individuální zkušenosti, která je ze své podstaty nepředatelná. A za druhé toto jednání nemusí vždy být zcela svobodné: něco nás k výpovědi nutí, ať už je to vnitřní hlas, či vnější okolnosti. Výstava Jana Boháče v Galerii Kostka, která je současně jeho diplomovou prací v Ateliéru sochařství na pražské UMPRUM, představuje osobitý způsob, jak skrze médium sochy či sochařské koláže podobnou situaci zhmotnit. Šeherezádin bratr je zde metaforou pro skutečnou postavu muže, který téměř denně podává své „hlášení“ na tísňovou linku, přičemž na druhém konci drátu překvapivě sedí umělec, jenž si jeho myšlenky představuje v prostoru. Abychom se vyhnuli uvažování nad tím, zda je etické využít komplikovanou mysl druhého člověka jako zdroj inspirace pro vlastní tvorbu, pojďme se podívat na obě pozice bez přílišného hierarchizování. Muž podává sugestivní, ale pro příjemce také značně zmatečné zprávy. Vybírá si k tomu médium, které neumožňuje fyzický kontakt, a tak své vize směřuje k anonymnímu recipientovi. Možná ho tyto telefonáty udržují „při životě“ stejně jako vyprávění pohádek zachránilo jeho pomyslnou sestru před popravou. Její hlavní devizou ale bylo, že král byl zvědavý na pokračování jejího takřka nekonečného příběhu, zatímco v našem případě je operátor linky vzhledem ke své práci povinen si „příběh“ pečlivě vyslechnout a být k volajícímu vstřícnější, než náhodný kolemjdoucí, nebo snad i blízký přítel.
A teď se dostáváme k pozici druhé, a to, že telefon zvedá někdo, kdo překračuje svůj popis práce, protože je kromě operátora především vizuálním umělcem. Rozumí díky tomu těmto příběhům na jiných rovinách a dokáže je zprostředkovat někomu dalšímu? Není umělec také někým, kdo má silnou potřebu vypovídat, ale nechce (nebo nemůže) tak činit jednoduchými či obvyklými způsoby, a tak hledá vizuální i konceptuální metafory, které nejsou jednoduše přeložitelné divákům a pro jejichž „čtení“ musejí často zapojit šestý smysl? Jan Boháč pro tento případ adaptoval surrealistické metody automatismu, pomocí nichž se umělci pokoušeli dostat do hlubin vlastního nevědomí. Kontury sdělení muže volajícího na linku přetvořil do amorfního proudu monumentálních sochařských tvarů, ze kterých vystupují zcela konkrétní, orientálně laděné reliéfy. Jsou jakýmisi ostrůvky srozumitelnosti v dlouhém mumlání, srozumitelnosti, která ale v celkovém kontextu působí překvapivě, až nepatřičně. Jako by jediným záchytným bodem v tomto nejasném hlášení byla Aladinova lampa.
A teď se dostáváme k pozici druhé, a to, že telefon zvedá někdo, kdo překračuje svůj popis práce, protože je kromě operátora především vizuálním umělcem. Rozumí díky tomu těmto příběhům na jiných rovinách a dokáže je zprostředkovat někomu dalšímu? Není umělec také někým, kdo má silnou potřebu vypovídat, ale nechce (nebo nemůže) tak činit jednoduchými či obvyklými způsoby, a tak hledá vizuální i konceptuální metafory, které nejsou jednoduše přeložitelné divákům a pro jejichž „čtení“ musejí často zapojit šestý smysl? Jan Boháč pro tento případ adaptoval surrealistické metody automatismu, pomocí nichž se umělci pokoušeli dostat do hlubin vlastního nevědomí. Kontury sdělení muže volajícího na linku přetvořil do amorfního proudu monumentálních sochařských tvarů, ze kterých vystupují zcela konkrétní, orientálně laděné reliéfy. Jsou jakýmisi ostrůvky srozumitelnosti v dlouhém mumlání, srozumitelnosti, která ale v celkovém kontextu působí překvapivě, až nepatřičně. Jako by jediným záchytným bodem v tomto nejasném hlášení byla Aladinova lampa.
Napadá mě, kdo je vlastně Šeherezádin bratr. Možná je to ten muž, který každý den volá na tísňovou linku, možná je to umělec, který jeho (nebo svou?) výpověď předává divákům. Možná všichni, kdo něco vykládáme, abychom přežili. To, že nikdo nemůže přesně pochopit, o co nám jde, je už vedlejší. Hlavní je samotné vyprávění.
Karina Kottová