Málokterá surovina zaujímá v umění natolik výrazné postavení jako právě uhlí. Zvlášť v posledních letech se stalo silným kontroverzním tématem. Logicky nejvíce rezonuje v regionech s uhelným bohatstvím a ekologickou stopou, k nimž se řadí také Ústecko. Uhlí je prokletí i každodenní chleba, pozoruhodný třpytivý nerost i zdevastovaná krajina. Uhlí je prostředí politické lobby i zavalená šachta. Produkuje bohatství, a zároveň vymazává obce z map.
Skupinová výstava Hérakleitův princip sleduje obecně téma uhlí – fosilní suroviny – v českém umění v průběhu posledních sta let. Třebaže k tomuto fenoménu vzniklo již několik dílčích výstav současného umění v rámci menších spolků, nezávislých galerií a občanských iniciativ (tedy více z pohledu environmentálních přístupů v umění, které se začaly probouzet v průběhu 60. a 70. let), roudnická výstava si klade za úkol tematiku institucionalizovat na půdě sbírkotvorné státní organizace. Komoditu „černého zlata“ a problematiku českých uhelných lokalit nahlíží v širším časovém horizontu. To je důležité hned z několika hledisek. Jednak nám výstava umožňuje zkoumat látku v hlubším porozumění historickému kontextu, prohlubuje možnosti transgeneračních dialogů, a jednak dočasně nahrazuje stálou expozici, která referuje o významných milnících dějin umění.
O míře důležitosti tématu, které je i v dnešní době rozpačitého přechodu k obnovitelným zdrojům a alternativním energiím ještě živější (např. stává se i dnes předmětem politických kampaní), svědčí fakt, že vyvolává nutnost jednoznačných postojů a potřebu silných uměleckých reakcí. Skutečností je, že se uhlí těšilo upřímnému zájmu mnoha umělců již v průběhu 20. století, tedy i v době ekonomického uhranutí surovinou, jež zažehla průmyslovou revoluci. Motiv uhlí a těžby s ním spojené pronikl do všech uměleckých tendencí a směrů 20. století (vyrovnávali se s ním zástupci modernismu, civilizmu, sociálního umění, grotesky, informelu, nové figurace, neokonstruktivismu, akčního umění, land-artu a instalace v krajině, videoartu, multimediálního umění a malby porevolučních let atd.). Rozhodně nebyl pouze protěžovaným námětem socialistické doktríny (tedy prorežimního umění).
Hornina plná protikladů, v níž se snoubí krása, bohatství a tepelný komfort na jedné straně, hornická neštěstí i vyrabovaná krajina na druhé straně, se v rámci výstavy ukazuje ve třech rovinách: uhlí jako materiál (uhrančivá substance zajímavých vlastností a staro-nový výtvarný prostředek); horník a hornický provoz (oslava hornictví, přiblížení hornického provozu a zákulisí spojené s těžbou); krajina – reflexe průmyslové a transformované krajiny z nekritického i environmentálního pohledu.
Na výstavě jsou zastoupena díla, která se stala niternou ozvěnou a osobitou stylizovanou výpovědí zastoupených autorů. Díla s tendencí po dosažení bezobsažného realismu ustoupila před pracemi umělců, kteří často prošli silnou osobní zkušeností spojenou s těžbou a industriálním prostředím, jež mělo na jejich tvorbu zásadní vliv. Na druhé straně nelze opomenout oficiálně přijímané umění, které se k námětu hornictví a oslavě hrdinské práce s radostí obracelo. I z této oblasti jsou zařazena díla se snahou o reinterpretaci zastřené oblasti dějepisu umění. Obecně se výstava zaměřuje na výrazné i méně známé umělce od začátku 20. století spolu s tradičními výtvarnými technikami (malba, kresba, grafika, fotografie) až po současné přístupy a multimediální polohu umění (video, performance, site-specific instalace, land art, konceptuální přístupy).
V pohledu na širší časový úsek, v němž se vztah společnosti k těžbě a k využívání krajiny pro získávání nerostného bohatství vyvíjel a proměňoval, vyplývá určitý dualismus, který se stal rovněž podnětem k názvu výstavy. Hérakleitův princip hovoří o střídání cyklu růstu a pádu, neboli o jednotě protikladů, která je pro lidstvo hnací silou. To, co společnost přivedlo na vrchol (tedy v našem případě k ekonomické prosperitě, průmyslové revoluci a technologickému pokroku), se obvykle stává také tím, co společnost přivede do krize (tedy na okraj ekologické katastrofy). Po očistném kolapsu následuje regenerace a transformace. Umění je pro společnost inspirativním nástrojem, neboť přináší společensko-kulturní reflexi a skrze svou podstatu o dosažení pravdy zkoumá problémy lidstva z nadhledu. Vyzývá nás k osobní odpovědnosti a důležitosti společně se podílet na smysluplné sociálně spravedlivé a ekologické transformaci.
