Legendární Galerie Na Bidýlku, která se nacházela v malém podkrovním prostoru jednoho brněnského pavlačového domu, byla soukromou iniciativou sběratele Karla Tutsche (1941–2008). Ve 2. polovině 80. let se stala místem pro setkávání a prezentaci české a slovenské neoficiální scény. Svou činnost zahájila v březnu 1986 výstavou Jiřího Načeradského, její existence skončila na počátku roku 2008 v důsledku úmrtí Karla Tutsche. Volným pokračováním jeho sběratelských a výstavních snah je Kabinet T. ve Zlíně Lenky Tutschové, galeristovy neteře.
Karel Tutsch byl všímavým a objevujícím pozorovatelem umění, hybatelem umělecké scény a podporovatelem umělců. Od počátku se věnoval kromě zavedených neoficiálních autorů také nejmladší generaci: na konci 80. let členům skupiny Tvrdohlaví, později například tehdy ještě neetablovaným Jánu Mančuškovi nebo Evě Koťátkové. Už od konce 80. let důsledně sledoval výstavami i akvizicemi tvorbu Jiřího Kovandy. V 90. letech svůj zájem rozšířil o zahraniční autory, především německé a rakouské, soustředil se zejména na mladé umělce žijící v Berlíně (např. výstava Kacíř & spol., DUMB, Brno 2006 / Galerie J. Švestka, Praha 2007). Neoficiálním aktivitám se v období normalizace věnoval i vydáváním samizdatového periodika Výběr zajímavostí z domova i ciziny (1987–1989).
Videozáznam z ruky kameramana Aleše Záboje, který od poloviny 80. let systematicky dokumentoval brněnské výtvarné dění, je unikátním snímkem, který kromě výstavy samotné přináší také přesnější představu o prostoru galerie. Zachycuje hned dvě výstavy zároveň, Jiří Kovanda totiž v dubnu 1990 aproprioval do své instalace díla Jiřího Davida, která v galerii zůstala z předchozího výstavního termínu.
Terezie Nekvindová
Vzpomínám si, že jsem měl tehdy k dispozici staré šablony z Barrandovských ateliérů, které jsem předtím použil na dekorování filmu Kouř od Tomáše Vorla, pro nějž jsem dělal výpravu (konkrétně byly použity na chemickou laboratoř – pro ty, kdo se chtějí z filmu přesvědčit). Šablony mne v té době docela zajímaly a bavilo mne s nimi pracovat na obrazech či podobných instalacích i v zahraničí. Tehdy se ještě moc v (našem) umění nepoužívaly. S molitanem, který se v dokumentu objevuje, to je z formálního, ale i obsahového hlediska obdobně. Jako bych tím chtěl intuitivně naplnit některé své úvahy z textu Totální distance v období sociální vybledlosti (1988) – odpovídá tomu i jistá nejasnost malby po zdech Bidýlka. Zpětně nahlíženo a historicky nezkresleně to byla výstava, jež pro mé přemýšlení mnohé určila.
Jiří David
Jirka měl výstavu přede mnou, okolnosti si už nepamatuju, ale nejspíš jsem ji viděl dřív. Nebo mě to napadlo, až když jsem přijel instalovat? Nevím. Každopádně jsem se rozhodl celou Jirkovu výstavu nechat tak, jak byla, jen přidat pár svých věcí. A protože u vchodu visel obraz, na kterém byl motiv Mělníka, převzatý z tehdejší krabice na kostkový cukr, použil jsem pro svou instalaci pouze „stavbičky“ z kostek cukru. Pochopitelně i jako reminiscenci na svou Věž z cukru z počátku 80. let. Ten obraz s Mělníkem už ale v mé instalaci – jako jediná věc – není. Jestli ho Jirka potřeboval a odvezl si ho, nebo s ním něco podnikal Karel Tutsch, to si nepamatuju. Nicméně na místě obrazu visí jen jeho xerox (nebo co to je) a vedle kopie je rozložená krabice od cukru s tím motivem. Víc nevím. Ale už nějakou dobu předtím (tři nebo čtyři roky) jsem použil motiv z Jirkova obrazu pro obraz svůj – krtečka, který říká: „They say New Wave is dead!“ Takže takové přivlastnění na druhou. Naše „spolupráce“ Na bidýlku tedy nebyla první.
Jiří Kovanda
Digitalizace VVP AVU. Poděkování: Jiří David, Jiří Kovanda, Lenka Tutschová, Aleš Záboj
V rubrice Okno do archivu pravidelně zveřejňuje Vědecko-výzkumné pracoviště Akademie výtvarných umění v Praze (VVP AVU) ve spolupráci s Artyčok.tv práce z videoarchivu VVP AVU. Výběr pro Artyčok.tv se zaměřuje na starší díla (materiály z konce 20. století), práce na pomezí videoartu, filmu a dokumentace, nebo i na čistě dokumentární materiály související s nedávným vývojem českého a slovenského výtvarného umění.
