Dvacáté první století bylo svědkem radikálního přepsání geopolitických hranic a topografie. Většina mainstreamových médií se ke konceptu vysídlených lidí staví redukcionisticky nebo předpojatě a označuje je střídavě za „uprchlíky“, „muslimy“ nebo „ekonomické migranty“, čímž výrazně zplošťuje rozmanité a složité systémy ovlivňující materiální realitu jejich vysídlení a společenské marginalizace. Většina zpravodajských prostředků zachází s postavou migranta jako s levnou měnou a migrantská identita je pro ně často synonymem zoufalství. „Migrantské“ vykořenění se ovšem netýká jenom uprchlíků nebo imigrantů, ale zasahuje většinu lidí žijících v dnešní době antropocénu. Podle slov Irmgard Emmelheinz „antropocén charakterizuje“ právě tento „chybějící základ“. Vykořenění imaginárního statu quo se vztahuje na materiální i sémiotické registry a Emmelheinz k tomu dále dodává, že „antropocén s sebou nepřináší nový obraz světa, ale transformaci světa v obrazy.“ Společenský kontext a vnímání výtvarné produkce se v posledních letech proměnily. Profesor T. J. Demos a Maja a Reuben Fowkesovi se budou zabývat některými otázkami souvisejícími právě s touto mutací.
Uvědomme si možné následky neomezených a vyostřených klimatických změn a zamysleme se nad výslednými politickými a subjektivními tragédiemi, které hrozí populacím na severu i na jihu. Jak tento stav věci re-situuje poslání umělecké produkce? Jak západní a světové umění odráží povahu společenského vysídlení nad rámec obyčejného symbolického přivlastnění? Mělo by si umění antropocénu vydobýt své místo v sociální reformě a jak něco takového vůbec provést?
