“Nakloněná rovina je místo, kde není jisté stát, kde není jisté být a kde jedinou jistotou je cesta dolů. Rozhodli jsme se nám daný objem, eukleidovský prostor, rozdělit právě takovou nakloněnou rovinou. Jsou rozhodnutí jednoznačná, v karteziánském smyslu horizontální, a pak jsou ta společensky naléhavá, fatální, nelehká, nutno-zlá rozhodnutí, která jsou rozhodnutími na šikmé ploše. A pokud se věci ocitnou na šikmé ploše, zákonitě padají a nabývají důsledků, jichž nelze odhadnout, kontrolovat. Až se ocitneme na šikmé ploše, až se rozjede kotouč důsledků, teprve tehdy si uvědomíme, na jaké rovině jsme se to vlastně ocitli, ale to jsme již na konci a většinou zbaveni možností. Jsme lidmi s psí hlavou. Nerozhodujeme mezi dobrem, zlem, černou a bílou, člověkem a zvířetem, toto rozhodnutí bylo odebráno vykročením na šikmou plochu.”
Přestože se samostatná tvorba Rudolfa Skopce a Ladislava Vondráka jak mediálně, tak obsahově různí, příležitostně fungují jako autorská dvojice. V tom případě volí Vondrák namísto videa a Skopec namísto analogové fotky, s nimiž standardně pracují, instalaci. Prostřednictvím jí navozených situací se pak věnují mezním podmínkám a chování člověka v nich. Budují prostorové metafory sociopolitických dějů ať už současných, proběhlých nebo budoucích.
Tomáš Klička
