Galerie jsou svého druhu hájemství, kde se lze ve vztahu umělec-kurátor-architekt-instalátor snadno a bezpečně pohybovat a kde se dají poměrně rychle osvojit pravidla hry. Bojují sice o každého diváka, ale tento boj je také filtrem zaručujícím poučené publikum. Galerijní instituce se tak stávají zázemím pro řešení oborových problémů a k cizelování komplikovaného a sofistikovaného jazyka historických aluzí, popkulturních trendů nebo sociopolitických komentářů. Ve virtuálním prostoru se místní specifičnost – tedy i tradičně chápaná jedinečnost umění – ztrácí. Obrazy se volně přelévají. Fotodokumentace výstav na blozích jako artviewer, tzvetnik nebo dailylazy dokonce může působit tak, jako by byla aranžovaná výlučně pro internet.
Realizovat výstavu pro konkrétní veřejný prostor pro nás znamenalo jinou zkušenost. Jedním ze spolutvůrců přehlídky se totiž staly i samy vybrané lokality s množstvím legislativních, majetkových, technických či společenskopolitických omezení. Příkladem může být prostý fakt, že většina zastoupených děl situovaných do volného prostranství nakonec nebyla realizována na původně zamýšleném místě. Nutnost opakovaně přehodnocovat jejich jak umístění, tak účinek se překvapivě ukázala jako produktivní, a nikoli restriktivně cenzorská. Záměrně jsme také přizvaly umělkyně a umělce, z nichž žádného nelze považovat za sochaře v tradičním slova smyslu. Města, a Brno obzvlášť, jsou totiž „přesochovány“ objekty, které většinou nepřesahují obvyklou memoriální nebo alegorickou funkci. Naší představou bylo naopak artikulovat komentář ke konkrétním místům prostřednictvím jazyka současného umění. Proto jsme se musely vyrovnat s materiálovou dočasností některých realizací i s vnějšími faktory jako je riziko vandalství nebo počasí, které nelze ovlivnit.
Veřejný prostor nikdy nemůže být natolik indiferentní jako standardní bílá krychle, která umění separuje do zdánlivého vakua a snaží se odclonit vše, co narušuje čistý pohled na věc. Jakékoliv dílo, které se ocitne mimo galerii, získává nové a mnohdy původně nezamýšlené významy a funkce ve vztahu k povaze vybrané lokality a její komunity. Musí tudíž zohledňovat daleko rozmanitější skupinu diváků, která k současnému umění často zaujímá emocionálně vyhraněné postoje. Naše snaha najít společnou řeč a zároveň nepolevit z vlastních vizí, nás přinutila pustit opratě a nechat se vést.
Přehlídku Brno Art Open sledujeme již od jejího prvního ročníku v roce 2008, a to nejen z pohledu přímého účastníka uměleckého dění, ale i z pohledu běžného obyvatele. Zajímá nás naše město s problematickými místy, s jejich pamětí, neřešitelnými spory, komplikovanými kulturními, politickými a etickými vrstvami nebo uměleckými zásahy. Pojem „veřejný prostor“ obecně označuje nekonečnou krajinu všeho, co dokážeme vnímat jako jiné než privátní; jeho chápání se často omezuje na ulice, náměstí či parky (tuto interpretaci nakonec dokládá i původní název přehlídky – Sochy v ulicích). Mnohá témata jsou ale ukryta mimo ně – v útrobách opuštěných budov, v nepřehledných územích brownfieldů, slepých skvrnách, městské džungli nebo privátních pseudoveřejných prostorech. Proto jsme se rozhodly nevystavovat výlučně v otevřených prostranstvích města, ale i v interiérech veřejných budov jako jsou školy a muzea, ve stavbách se specifickými funkcemi, jako jsou například skleníky v botanické zahradě, nebo v dočasných architektonických strukturách. Výběr pak podmiňovala naše každodenní zkušenost, lokální historie i osobní paměť.
O zvolená místa spolu s umělci pečujeme. Chápeme je jako pozadí pro diskuse nad obecnými problémy, což podporuje i sdílený zájem umělců o globální témata související s krizí neoliberální společnosti nebo klimatickou změnou. Každé ze zastoupených děl se ovšem primárně váže k příběhu místa. Někdy jej rozvíjí, jindy s ním naopak soupeří. Jedno je však jisté: protože objekty ve veřejném prostoru jsou závislé na mnohých podmínkách, nemůžeme s nimi nakládat natolik autonomně, abychom si je mohli autorsky plně přivlastnit. Jejich interpretace není nikdy vyčerpávající. Jako by si šly vlastní cestou. A ať už se budeme nebo naopak nebudeme účastnit diskuse nad možností jejich vědomí, z pohledu našeho kurátorského konceptu mají život. V tomto ohledu jsou spíše objektem svobodným.
Café Utopia (Katarína Hládeková, Zuzana Janečková, Marika Kupková, Markéta Žáčková)
Kurátorky letošního ročníku Brno Art Open Katarínu Hládekovou, Zuzanu Janečkovou, Mariku Kupkovou a Markétu Žáčkovou spojuje dlouhodobá spolupráce na výstavních a uměleckých projektech vázaná především na péči o kulturní hub vytvořený kolem Galerie TIC.
Jejich zájem o udržování lokální komunity rámuje víra, že spolupráce a vztahy jsou v rámci uměleckého provozu neméně důležité než odborná a dramaturgická činnost a že tento přístup neznamená kvalitativní kompromis. Simultánně tento přístup upřednostňuje společný zájem před posilováním individuálního autorského podílu. Jejich skoro nepřehledné propojení má proto mnoho profesních i osobních vrstev: od společné zodpovědnosti za galerii, přes výzkum a pedagogickou činnost, až po intenzívní přátelství. Při příležitosti kurátorského vedení BAO se tato čtveřice dočasně sdružila pod označením Café Utopia. Odkazuje tím na bizarní mikrosvět jisté brněnské čajovny a herny, kde o celém výstavním projektu začala společně uvažovat. V samotném názvu je kromě naděje v řešení globální krize obsažena i rezignace na individuální autoritu kurátora, na vlastnictví nápadů, směrem ke kolektivnímu otevřenému dialog.