Severský thriller, zasazený do kulis nově vzniklého sídliště Suomi Hloubětín, analyzuje politický potenciál vizualizací v současné architektuře. Dílo, rozkročené mezi architektonickou kritikou a uměleckou fikcí, ironizujícím způsobem líčí příběh místa plného historických paradoxů.
Autorkami díla Sauna jsou Sofie Gjuričová a Jasmína Lustigová. Publikace byla podpořena na základě Artyčok.tv open callu 2023.
Po rušné ulici Kolbenova projíždí auto a odbočuje z kopce dolů. Míjí reklamní banner developera YIT Stavo, na kterém je pod slovy ‘Finské bydlení promyšlené srdcem’ inzerována vznikající obytná čtvrť Suomi Hloubětín. Bílé a šedé budovy, na krátko střižené trávníky a parcely oddělené kovovými ploty dodávají pocit bezpečného a ničím nerušeného života na periferii Prahy. Poklidnou rutinu ale od prvního momentu narušuje zlá předtucha. V Suomi Hloubětín se začíná odehrávat strhující severský thriller, který životy hlavních postav navždy změní.
Hito Steyerl, německá teoretička pohyblivého obrazu v eseji ‘Jak zabíjet lidi: Problém designu’ píše o ‘designu zabíjení’ jako o způsobu, jakým je zprostředkována přeměna oblastí zasažených globální občanskou válkou. Tato proměna je často fyzickou stavbou, designem nového světa, který maže stopy po tom předcházejícím. V konečném důsledku design zabíjení operuje s lidmi, které přesouvá dovnitř a vně své oblasti zájmu. Steyerl dále píše o politických aspektech tzv. filmového efektu stíračky (wipe), kdy je jeden obraz postupně vytlačen obrazem následujícím.
‘Video používá stíračky k přechodu z jednoho stavu do druhého, z přítomnosti do budoucnosti, ze zvolené samosprávy do stavu pohotovosti, z dělnické čtvrti k exkluzivním nemovitostem. Stíračky jsou filmový prostředek se silnou politickou symbolikou. Vyobrazují vytěsnění smazáním, nebo ještě lépe, nahrazením. Jeden záběr nahrazuje druhý.’
Architektonická vizualizace je analogií efektu stíračky na trhu s bydlením. V něm jde v současnosti o převládající způsob, jakým developeři komunikují své záměry klientům. Prosluněné 3D rendery čtvrtí se dožadují souhlasu, přízně a bodů v architektonických soutěžích stále častěji, než nekompromisní půdorysné plány, axonometrie a řezy. Realitu lze totiž přesvědčivěji modifikovat v perspektivním zobrazení a za pomocí realistických materiálů - měřítko a proveditelnost zobrazeného návrhu nikdo neověřuje. Architektonická vizualizace využívá efektu stíračky ať už ve své statické (bannery, reklamní grafika) nebo pohyblivé (videovizualizace) podobě.
Vizualizační průmysl je pak často závislý na šedé zóně zakázkové ekonomiky, která mlží o zaměstnaneckých a autorských právech a generuje tak desetitisícové výdělky za jediný obrázek. Vizualizace vznikají souhrou mnoha grafických prostředků. Základní 3D model je pokryt realistickými materiály, zelení a lidskou stafáží z nejrůznějších grafických bank, jejichž právní zneužití lze velmi obtížně rozklíčovat a vymahat. Model grafici totiž poté nasvěcují, zahalují do deště, mlhy či slunečního svitu a dále postprodukují, dokud nevznikne zacelený 2D výstup.
Čím větší ekonomický příslib nese daná situace či místo, tím více pak vizualizace naléhá. Vstup Česka na globální trh s nemovitostmi v 90. letech znamenal mimo jiné příliv zahraničních investorů, který trvá dodnes. Vizualizace vykreslovaly dynamickou budoucnost vstřícnou k západním figurantům, oproštěnou od státem řízené výstavby minulého režimu. Architekti a developeři postupně inovovali své vizualizační techniky, dokud nedospěli k dnešním hyperrealistickým obrázkům.
Pokud ale byl stěžejním lákadlem v 90. letech Západ, dnes vidíme změnu. Stále častěji se kampaně komerčních stavebních projektů odkazují na, zřejmě evropský, Sever. Severský styl je střízlivý, ekologický, útulný a univerzálně vkusný. Může být ze dřeva, betonu nebo kamene, může mít ortogonální i organickou formu a může být pokryt pastelovými plasty i šedými obklady. Je dostatečně exotický aby fungoval tam, kde mýtus Západu selhal, ale dostatečně blízký, abychom k němu mohli vzhlížet s familiární důvěrou. Podobně, jako severská literatura nebo film, funguje severský styl pro širokou veřejnost jako nepopíratelná záruka kvality.
Extrémním případem fetišizace Severu je nově vzniklá pražská čtvrť Suomi Hloubětín finského developera YIT Stavo, ve které najdeme bloky pojmenované po finských městech a v ulicích pojmenovaných po slavných Finech narazíme na naučné tabule se zajímavostmi o Finsku. Strohé zbarvení budov v odstínech šedi občas naruší světle modré zábradlí nebo dřevěný obklad a celé oblasti vévodí hodiny ve tvaru sněhové vločky.
Při podpisu kupních smluv na nové byty ale museli majitelé souhlasit s nestandardními smluvními body, ve kterých jim developer zakazuje se účastnit veřejných řízení, týkajících se městského plánování v celé oblasti. Pravidlo, které zpočátku dávalo smysl za účelem urychlení rozvoje lokality, se ale po nastěhování prvních obyvatel obrátilo proti nim. YIT Stavo totiž nezrealizovalo část prvků občanské vybavenosti, které v kampani slíbilo, a oproti vizualizacím výrazně zvýšilo počet bytů a pater v poslední stavební etapě. Obyvatelům, kteří by se rozhodli domáhat se splnění původních slibů hrozí pokuta dva miliony korun.
Na místě, kde dnes stojí Suomi Hloubětín, existovala ve 30. letech 20. století zcela jiná zástavba. Kolonie Čína byla jednou z mnoha tzv. pražských nouzových kolonií, obydlí v pololegálních shlucích, které město tolerovalo jako provizorní řešení tehdejší bytové krize. Čína byla jednou z největších a zároveň s městem nejhůře propojených kolonií. Magistrát se nijak nepodílel na udržování cest, které tak byly často bahnité a neprůjezdné pro zásobování. Obyvatelé žijící v přístřešcích, vyrobených z maringotek a vozů, se museli brodit blátem, aby se dostali k základním potravinám nebo do práce. Označení Čína je zřejmě pejorativní narážkou na prekérní životní podmínky, které zde panovaly, podobně, jako je tomu u sousedící kolonie Mandžurie.
Stylizace do dvou různých exotizovaných estetik ze dvou protichůdných důvodů je podtržena přítomností od 30. let takřka nepřetržité bytové krize v Praze, kterou nelze řešit provizorii ani komerční výstavbou. Přesuny zpátky v čase, podobně grafickým způsobem jako stíračky, odkrývají temnou minulost místa, na kterém vzniklo sídliště Suomi. Hlavní postava Aleše během nich osciluje mezi naivní důvěrou ve slova developera a upřímnou vírou v dodržování slibů. Z útulí svého domova se vrací zpět v čase do období výstavby budov a do 30. let, aby po návratu do současnosti v zoufalství proskočil do světa splněných přání. V něm prvky slibované občanské vybavenosti, kterou navrhly samy autorky videa, s humorem apropriují ‘severskou’ estetiku a vykreslují simulakry nabitý svět vizualizací.
Koncepce a režie: Sofie Gjuričová a Jasmína Lustigová
Kamera: Markéta Slaná
Zvuk: Hana Kuncová
Hudba: Štěpán Kopečný
3D: Sofie Gjuričová
Dron: Risto Ilič
Hrají: Hadži Aleksandar Columby-Micić, Pasi Mäkelä, Ema Zelená, Adam Kučera, Andreas Gajdošík, Jiří Pernica, Medard Matyáš Zeman, Dan Růžička, Jana Řehořová, Kačka Krebsová, Klára Vinklárková, Marek Frait